Jako mladá dívka jsem občas jezdívala na koních. Jen občas, protože jsme koně neměli a byla jsem závislá na známých, kteří mi dovolili se na jejich koníkovi svézt. Později, díky tomu, že vedle skautského tábora, na který jsem pravidelně jezdila, bylo družstvo, které koně mělo a nám je půjčovalo, naučila jsem se jezdit i s koňmi, zapřaženými ve voze.

Uběhla dlouhá doba a před několika lety jsem se dostala ke koním znovu. Nebyla to moje zásluha, spíše zásluha mých dětí a jejich protějšků, neboť všichni na koních jezdí a moji „koňskou“ minulost a lásku ke koním znají.

Jednoho dne jsme se ocitli před farmou, jejíž majitelé pořádají vyjížďky na koních. Tam jsem poznala Juráška, krásného černého a chytrého koníka, který určitě tušil, že jsem mnoho let nejezdila, a proto mám i trošku strach.  I když, jak říkají moje děti, takové věci se nezapomínají. Protože vyjížďka vedla celkem náročným, kopcovitým lesním terénem, majitelka koní se nejdříve zajímala o to, kdo a jak umí na koni jezdit, jaký k nim má vztah a zda se koní nebojí. Úplní začátečníci mohli na koni jezdit pouze po nedaleké louce, dále je nepustila (to se týkalo kromě jiných, také mé – tehdy- tříleté vnučky).

Když jsme konečně vyjeli a okamžitě jsme jeli do kopce úzkou lesní pěšinou, začala jsem přemýšlet o tom, zda jsem své schopnosti přece jen nepřecenila. Naštěstí se pěšinka rozšířila v hezkou lesní cestu, po které jsme mohli klusat i cválat a postupně jsem zase nabývala jistotu. Jen do okamžiku, než jsme došli k místu, kde byl přes cestu položen široký odvodňovací rošt. U předešlých vycházek tam nebyl a koně ho neznali. Nevěděla jsem, co Jurášek udělá, a tak jsem jen čekala, co bude, protože  koně se zastavili a odmítali jít dál. Jurášek natáhl krk, prohlédl si ten rošt, a potom klidným krokem odbočil do lesa a překážku mezi stromy obešel. Sice jsme se mezi stromy vešli jen taktak, ale problém byl vyřešen. Ostatní zamířili za ním. Oddechla jsem si a radostně ho poplácala po krku. Nevěděla jsem, že poplácání po krku je pro něj signálem k běhu. Když jsme se proběhli – nesnažila jsem se ho zastavit, protože cesta byla dobrá a líbilo se mi to - a ostatní nás doběhli, zastavili jsme se před velkými kládami, položenými přes pěšinu. Tentokrát nebyla možnost je obejít. Protože bylo jasné, že je musíme přeskočit, přemýšlela jsem už jen o tom, jestli je lepší spadnout před koně nebo vedle něho. Jurášek si starosti nedělal. Když jsem ho pobídla, rozběhl se, klády přeskočil a zastavil se u maliní, které začal spokojeně okusovat. Když se moje děti vzpamatovaly z šoku, vyjádřenému slovy: „mamko, Ty jsi skočila“, upozornila jsem je na to, že já jsem neskočila, nýbrž kůň. Pro ně, kteří na koních jezdí a skákají přes překážky, tohle až takový problém nebyl. Později mi řekli, že přemýšleli o tom, že se raději vrátíme, než aby čekali, že se tam přerazím.

Vycházka byla dvouhodinová a já jsem zjistila, že Jurášek je nejen velmi inteligentní a hodný kůň, ale také neskutečný mazel. Zbytek cesty, kdy jsme sice museli překonat vodu - kde se koníci aspoň mohli napít - prudký kopec nahoru i dolů, kdy jsme museli s koní slézt, jsme trávili tím, že já jsem ho hladila, drbala, on spokojeně funěl, a když jsem přestala, okamžitě se začal dožadovat dalšího podrbání.

Byla to moje první vyjížďka po dlouhé době, nebyla jednoduchá, ale stála za to. Na Juráška se nedá zapomenout, občas se tam vracíme, jedeme se projet a jsem ráda, že si stále mohu připomínat, že je pravdou, že pohled na svět z koňského hřbetu je nejhezčí ze všech. Zvlášť, když člověk ví, že ten kamarád, který ho veze, není jen kůň, ale jeho velká láska, která mu tu lásku oplácí.