Nemyslela jsem si, že toho budu někdy svědkem, až tak často necestuji hromadnou dopravou, ale to, co jsem viděla, je přesně obrazem naší doby. Taky nechci všechny házet do jednoho pytle, jak se říká, najdou se i slušní, ale o dnešní generaci nemám moc valné mínění. Mám sice velmi zdařilé foto, ale vzhledem k GDPR a dalším předpisům nemohu uvést.

Jsem už důchodce, do školy jsem nastoupila v době budování socialismu, kdy jsme v lavicích měli ještě kalamáře, později plnící pera, a tak téměř celá třída, a to nejen naše, se vyznačovala modrými prsty. Na to jistě i vy vzpomenete. Naši kantoři v té době krom učiva hleděli i na to, abychom slušně vystupovali a uměli se chovat. Zdravit starší lidi, pustit je sednout nejen v autobuse, pomoci jim s taškami, pokud to zvládneme, a další věci, které v té době neodmyslitelně patřily k výchově naší mladé generace. A tak, jak nás to naučili ti, kteří už dávno nejsou mezi námi, tak to i já a jistě i se mnou řada dalších předává svým dětem a ti zase jejich dětem. Někteří jsou bohužel po celou generaci mimo mísu. Již několik let ale pozoruji, jaký je výsledek výchovy, nebo spíš nevýchovy dnešní generace mladých.
Do autobusu nastoupí školáci po vyučování plni dojmů ze školy i těch, které je zřejmě ještě čekají. Jedni hledí do mobilu, jiní k tomu poslouchají hudbu, další hlasitě povykují na ostatní. Není skoro slyšet vlastního slova. Když se řidič ohradil, aby zklidnili „své hormony,“ že v autobuse necestují sami, nelze ani vypsat, co lítalo autobusem za hlášky až zarážející mírou sprostoty vzhledem k jejich věku. Zajisté se všichni usadili a zcela je nezajímalo, že další přistoupivší cestující, převážně jedoucí z práce, by si určitě rádi sedli, neboť evidentně byli daleko starší, jako jejich rodiče. Nikoho nenapadlo, že by zvedli svá pozadí a pustili starší sednout. Beztak seděli nejméně 6 hodin ve škole a to na některých bylo dost v jejich věku vidět, že sezení  to je jediný sport, který pěstují. Jedna pani se dovolila zeptat, zda by ji vcelku pohledná dívka pustila sednout. To neměla dělat. Co ta hezká,nalíčená pusinka vyloudila za slova, to jsem byla v šoku, a že jsem z bývalého zaměstnání na ledasco zvyklá. Musím ale říci, že s notnou dávkou grimas ji sednout pustila. Další se, jak jinak, hned přidali s komentáři typu: když si zaplatím, tak budu sedět, co je mi do jiných lidí, geronťáci a socky mají jezdit jindy. Bohužel, nikdo z nich v jejich věku nepomyslí ani na to, že i oni jednou budou staří.A s tímto přístupem budou možná rádi, že je do autobusu možná někdo vůbec pustí. Nepočítám s tím, že by mysleli až tak daleko, nebyli jsme jiní, ale rozdíl je v tom, že jsme měli  jinou výchovu.
Bohužel, tito mladí nemají vůbec představu o životě některých starších lidí těsně před důchodem, kteří se klepou strachy, aby firma nezkrachovala, nebo aby je nepropustili, protože sotva by už práci našli. Další, kteří už jsou v důchodu a celý život dřeli třeba v zemědělství a nemají moc velkou penzi, zase jezdí si přivydělávat třeba do supermarketů, nebo jezdí do firem či úřadů uklízet, a tak místo, aby si užívali zaslouženého důchodu, musí pracovat, aby utáhli všechny poplatky nutné k životu.
A navíc, tak, jak je zkorigována doprava po vesnicích u nás, to je na samostatné psaní, u nás jedou 3 autobusy denně. Pokud jedete dál, musíte jet brzy ráno a přestupovat, abyste se někam dostali, a odpoledne, když nestihnete autobus, tak dlouho čekáte skoro až do podvečera, nebo musíte taxíkem.
Onoho dne jsem vystoupila u nás na vsi a byla jsem ráda nejen, že jsem doma, ale i že se zatím nemusím spoléhat jen na hromadnou dopravu.
Mladí lidé by v očích naší seniorské generace měli představovat lepší budoucnost, ale s tímto "výkvětem", který zmíněného dne cestoval se mnou, se jí právě my zcela jistě nedočkáme...