Po více jak roce a půl jsme si s Megí vyjely motoráčkem na Moldavu. 

Tyto cesty nám moc chyběly, hlavně na jaře. Proto jsme neváhaly a vydaly se na cestu. Ráno bylo nevlídné, ale předpověď slibovala, že na Moldavě má být polojasno.

Jen jsem nevěděla, jakým že vlakem to vlastně pojedeme. Nakonec jsme jely motoráčkem. Modernější vlak jezdí jen z Ústí nad Labem. Ale mně se stejně motoráček líbí více.

Ve vlaku bylo zatopeno, na můj vkus až moc.

Cesta vlakem je romantická, vede lesem, přírodou, přes vysoký most a dva tunely. Moc se mi líbí, jak vlak cestou houká. Zjistila jsem, že nejde jen o nostalgii a romantiku, vlak houká, když vjíždí do tunelu, ale "Moldaváček" houká i kvůli zvěři, aby nevběhla na koleje, protože cesta vede lesem.

Na Moldavě máme už své cestičky a místa, kde je nám dobře. Jsou tam nádherně vzrostlé smrky, připomíná mi to mou milovanou Šumavu.

Jen mne mrzelo, že mrholilo, bylo mokro a vítr. Zastavily jsme se s Megí u potůčku (viz video), cestou kolem chat štěkala nikoli na lumpíka, ale nelíbilo se jí přikryté dříví igelitem... 

Díky mokru byla Megí urousaná, a to jí pak energie ubývala... Měla jsem i obavy, aby nenastydla.

Šly jsme kolem "našeho" kouzelného stromu, tam se vždy zastavíme. Kdo se umí dívat kolem, vnímat kouzlo Krušných hor, ten ho jistě nemine.

Penzion, kde jsem myslela, že si odpočineme a Megí uschne byl bohužel zavřený. Při cestě byl posed, nebo spíš jakýsi zbytek, tak jsem toho využila, vlezla dovnitř. Byla jsem jak na čekané, ale místo lovecké pušky jsem měla fotoaparát v mobilu a svačinku v batohu. 

Cestou zpět jsme vkročily do lesa, kde bylo jako v pohádce. Až na obrovský kořen stromu, který už dožil. S přírodou je to jako s životem, i pevné základy ohrozí leckdy různé vnější okolnosti...

Také jsme zašly k jednomu totemu, no žádného Šamana, ani Indiána jsem nepotkala.

Megí si sedla na pražec v kolejích s pohledem, kdy že už pojedeme vyhřátým vláčkem zpět...

Času do odjezdu ale bylo ještě dost, tak jsme si našly trochu sušší místo v trávě. To si Megí i lehla a kdyby mohla mluvit, tak mi jistě řekne, že už dál nejde. Ale i mne už bolelo v zádech a je velice smutné, že obec Moldava si klidně zavře chátrající nádraží a není tam ani krytá zastávka s lavičkou, kde by se unavení turisté mohli schovat před nepřízní počasí.

Přijel tam vlak "Jarda" z Ústí nad Labem, no my zas cestovaly zpět motoráčkem. Jestli s Jardou, či Pepou, to netuším. Megí si lehla k topení a dřímala. Já byla ráda, že je v teple a konečně uschne.

Teď nás Moldava bude čekat až v květnu, protože ač i zima, sníh má své kouzlo, kvůli Megí pojedu raději, až bude sucho a tepleji.

Po návratu mi "chůvička" Megí Vlasta přinesla horkou polívčičku, s radostí a chutí jsem se zahřála.

Megince chtěla dát kuřátko, ale ta se unavená uvelebila v křesle, že bude spinkat.

Kdo nemá Moldavu daleko, doporučuji. Už jen ta cesta vlakem lesem je super, i horský vzduch.

A mějte pevné rodinné kořeny "Íčkaři". A pokud snad přijde nějaká ta "vichřice" věřte, že právě těžkosti nás v životě posílí, ač v daný moment si to třeba nemyslíme. A hlavně "díky" tomu si uvědomíme, co je v životě důležité. Věřte, že vím o čem mluvím. Mohla bych vyprávět... Ostatně mým "záchranným kruhem" je právě příroda, kde energii nabírám, ale také Meginka. A i ty malé, či větší laskavosti Vlasty, za což jí patří díky.

Eva & Meginka