Helenka se, jako ostatně každé ráno, vydala do nedalekého zámku. Pracovala tam jako pomocná zahradnice. Před zámeckou branou stál německý voják a upřeně přicházející dívku pozoroval. V Helence hrklo. Dost často totiž nosila v kapse šatů lístek nebo něco k jídlu pro židovské zajatce, co na zámku pracovali. Voják ji nechal projít a díval se za ní, dokud nevešla dovnitř. Helence bylo šestnáct let, a tak není divu, že se za ní voják otáčel. Netušil, že mu právě před nosem pronesla jeden z mnoha motáků.

Helenka vyběhla po širokém schodišti. Po jedné straně byly věšáky a velké zrcadlo. Helenka pokaždé očima hledala klobouk zámecké paní. Krásný zelený klobouk se štětičkou. Tak strašně se jí líbil! Tak ráda by si ho vyzkoušela! Jenže patřil Lině Heydrichové a té se všichni báli. I Helenka. Navíc měla v kapse dopis pro Milana, jednoho z židovských chlapců.

Po schodech se kolem Helenky přehnal Klaus s mladším Heidrem v patách. Synové zámecké paní. Klaus v běhu plácl Helenku přes zástěru a Heider ho hned napodobil.

Dívka se ještě jednou podívala na klobouk, visící vysoko nad kabáty, a raději spěchala do zahrady, kde pracoval Milan s ostatními vězni. Papír ji pálil v dlani, schované před všetečnými zraky v kapse.

Někdy se stalo, že klobouk na věšáku nebyl. Jindy tam zase vedle sebe visely i jiné klobouky, ty se ale Helence tolik nelíbily. Těm ostatním totiž chyběla ta štětička, jež zdobila jen zelený klobouk.

Jednoho dne to Helenka nevydržela a rozhodla se, že si klobouk prostě vyzkouší. Jen na chvilku si ho posadí na hlavu, jenom na chviličku! Rozhlédla se po rozlehlém schodišti. Na klobouk skoro nedosáhla, musela si stoupnout na špičky a ještě trochu povyskočit. Klobouk byl zblízka ještě krásnější než v šeru vysoko na věšáku. Helenka opatrně pofoukala štětičku, přejela ji jemně prsty a klobouk si pěkně nasadila. Tak, jak to viděla u zámecké paní – trochu na stranu. Před zrcadlem se otáčela doprava, doleva. Opravdu jí moc slušel!

Helenka se ještě jednou zatočila dokola a strnula. Dole na schodišti stál jeden z vojáků a šklebil se. Helenka si strhla klobouk z hlavy a v rozčilení ho nemohla honem pověsit zpátky. Mezitím už voják odkráčel do kouta, kde stál telefon. V Helence by se krve nedořezal! Bylo nad slunce jasné, komu ten voják volá. A taky ano. Sotva pověsil sluchátko zpátky do vidlice, otevřely se nahoře v chodbě dveře.

„Na, Helenka, komm her!“ Proti světlu se tyčila silueta Liny Heydrichové. Helenka šla co noha nohu mine a strašně se bála. Voják se dole opíral o zeď a škodolibě se usmíval.

Naštěstí to dobře dopadlo. Zámecká paní přísně nařídila Helence, aby to už nikdy nedělala, a ta to s úlevou slíbila. Voják byl očividně zklamaný, že ji zámecká paní nepotrestala, a Helenka si neodpustila vypláznout na něj jazyk.

Válka se chýlila ke konci, Lina Heydrichová opustila zámek i se svými dětmi - Heiderem, Silke a Marte. Klaus, nejstarší syn, zemřel dva roky předtím pod koly nákladního auta.

Helenka dospěla, pracovala dál na zámku a na klobouk zámecké paní zapomněla.

Z celé rodiny Heydrichů navštívil břežanský zámek mladší ze synů Heider. Stal se z něj pán v nejlepších letech, prošedivělý, bez ostrých rysů svého otce. Setkal se i s Helenkou. Vzpomínali na válečnou dobu. Heider vzpomínal na otce i na staršího bratra a mezi řečí prozradil, jak to bylo s českými klenoty. Je všeobecně známé, že Heydrich držel v rukou korunu českých králů a nasadil si ji, přes varování, na hlavu. Podle pověsti se tomu, kdo se toho odváží, stane neštěstí. Heider ovšem tvrdil, že Heydrich si korunu na hlavu nevložil, že ji nasadil svému synovi Klausovi! Každý máme svůj osud a  neštěstí se nevyhnulo jak Heydrichovi, tak jeho jedenáctiletému synovi. Do jaké míry za to může nevhodné zacházení s českými korunovačními klenoty, nevím. Já jenom mohu s úctou naslouchat vzpomínkám paní Heleny a volně je převyprávět. Vzpomínky žijících svědků jsou to nejcennější, co máme, a nic se tomu nevyrovná, bez ohledu na možné nepřesnosti.

K paní Heleně Vovsové jezdí historikové čeští i cizí, televizní štáby i novináři a naslouchají jejím vzpomínkám, jež jsou ojedinělé a velmi plasticky vyprávěné. I já mám to velké štěstí, že bydlím kousek od ní a že si se mnou ráda povídá. Mnoho takových pamětníků už mezi námi není a v encyklopediích byste marně hledali drobné střípky, osudy nejen lidí, ale i věcí, z nichž se potom skládá mozaika naší historie. Bez Helenky bychom nikdy nepoznali příběh klobouku zámecké paní.

 Lina Heydrichová se syny, foto internet.