Co nutí člověka stát se technikem?

Výchova k práci se v rodinách hřála na výsluní, ve škole byla pracovní výchova součástí osnov. V dílnách jsme se učili ohánět pilníkem i hoblíkem, na školním pozemku rýt jak krtci. Děvčata měla navíc předmět péči o rodinu. Učily jsme se být hospodyňkami a šily v ruce košilku pro mimino.            

Na gympl chodila jen moje starší sestra. Já studovala SVVŠ. Matematickou třídu, neb zemědělská (která by mi vyhovovala lépe), byla obsazena dětmi družstevníků. Hned od prvního ročníku jsme měli dílny v Českých závodech motocyklových. Vybírali jsme si obor mezi několika profesemi. Byla jsem soustružník. Musím říct, že mě to bavilo, i když jsem zpočátku měla problémy. Omdlévala jsem. Naštěstí jsem nikdy nespadla do soustruhu, ale sesula se na dřevěný rošt. Také jsem se probouzela na dřevěném roštu v šatně a byla jsem ten den propuštěna z provozu. Nedělala jsem to schválně, jen nesnáším mastnotu a soustruhovaný kov byl hojně tmavým olejem zalévaný a všude kolem bylo vše nasáklé olejem. Chtěla jsem být dobrý soustružník a nedělat zmetky. Zmetky se házely do připravené bedny a počítalo se s tím, že studenti narozdíl od učňů budou bedny zaplňovat.

Svačinové přestávky byly veselé párty se spolužáky a učni (setkávali jsme se i na nedělních čajích), kterými jsme byly ve svých nafasovaných slušivých lacláčích a šátcích s kšiltem obletovány. O prázdninách jsme nastoupili na čtrnáctidenní placené brigády. Za první výplatu jsem si pořídila "komíny" na lyžování. Dokonce jsem odhalila rozkrádačku, když jsem pomáhala s inventurou v řetízkárně. Krabice byly sčítány stylem řady x sloupce, a já z pilnosti lezla na kvádr krabic a propadla se do dutiny po zcizených řetězech. Prý se takhle vynášely v dílech celé  motorky. Dostala jsem zaplaceno a velikou odměnu jako odstupné. S maturitním vysvědčením jsme dostali i výuční list.          

 S technikou jsem se setkala při získávání řidičského průkazu. Jízdy nebyly obtížné (každý dobrý otec naučí své dítě řídit auto), zato ale nezbytné opravy - to se na nás chlapi napásli. To bylo za to, že jsme si nenechaly rozepínat bluzičku při couvání do kopce, harašení ještě nebylo známé.            

Při nástupu do nové práce bylo třeba stát se promítačem kina. Proškolení netrvalo dlouho a činnost to byla zajímavá. Filmy byly i ve třech dílech, ale nebylo těžké díl po skončení přetočit a připravit nový kotouč na záložní rameno promítačky. Horší bylo, když se chatrný filmový pás přetrhl a muselo se lepit. Netrvalo to dlouho, zastřihnout okraj, vložit do lepičky a chvilku počkat na zaschnutí. Založit film a jelo se dál. Děti mezitím skoro zbořily sál, stoupaly si a hrály na plátně stínové divadlo. Byla to služba pro pracující matky, odpolední promítání pohádek. Snažila jsem se při své službě předkládat přírodovědné a zeměpisné filmy, sháněla jsem je ve filmovém archivu. Posílali je vlakem a správce je přivážel někdy až téměř před promítáním. Často byly i 16mm, což bylo jednodušší.

Zároveň jsem se seznámila s počítačem, program Karel na malém magnetofonovém pásku, malá obrazovka, jehličková tiskárna, ale proti lihovým kopírkám a psacím strojům to byl pokrok. Používala jsem jej jen na psaní a tisk textu. Studenti při soutěžích zvládali už i tabulky a vyhodnocování průběžných výsledků. 

Než jsem se stačila zdokonalit, odešla jsem do důchodu. Vyměnila jsem pevnou telefonní linku za mobil a pořídila si počítač. První digitální foťáček Nikonek, notebook s Windows 8  a studování návodů pokračuje s novým foťákem Panasonic. Stále je co se učit. Domácí a kuchyňská technika je snadno ovladatelná, ale zahradní už stála určité úsilí. Jen třeba start motorové kosy. Sekačka s pojezdem se nahazuje snadněji, jen jí stačit!

Člověk se musí přizpůsobit životnímu prostředí, nebo snad ne? A jak jste na tom s technikou vy?