Netoužím řídit dopravní letadlo, netoužím být ředitel podniku, netoužím být kapitánem zaoceánské lodi, netoužím být astronautem, ani olympijským vítězem.

Jenom bych chtěl, strašně bych to chtěl a moc po tom toužím, jenom si přeji udělat pár kroků, sednout si ke stolu a třeba si ukrojit krajíc chleba.
Vstát a zvednout se z toho zatraceného vozíku, kterému nakonec vděčím za to, že mi nahrazuje nohy. Vstát, jít a žít.

Pane Bože, chci něco tak velkého, že mi to nemůžeš dát? Jsem jenom člověk, obyčejný kluk, který chce dělat normální běžné věci. Chci si stoupnout a jít. Chci si lehnout a zase vstát, chci se napít, chci si dojít na toaletu, chci jít do divadla, číst, psát, hrát na kytaru, zpívat, chci se milovat, mít děti. Je na tom něco divného? Pohladit svoji holku po vlasech, držet jí za ruku a cítit její lásku a doteky. Je na tom něco divného?

Ano. Chybí mi láska. Chůze, čtení. Na to je tady máma. To jsou moje ruce, nohy a pusa. Na všechno je sama. Ví, jak moc bych to všechno chtěl. Rád bych jí pomohl, ale jak? Ona se snaží, snaží se do morku kostí, pomáhá mi, ale víc už nedokáže. Ty obyčejné, jednoduché věci prostě nejdou. Musíme je obcházet, nahrazovat. Hledáme, zkoušíme. Jeden den bez mámy? To ne. To nemůžu.

„Mám strach, moje milá maminko.“
„Já se také bojím, můj milovaný. Jednou to ale přijde. Musí.“