Moje schody do nebe

Můj svět Psychika

Moje schody do nebe

Datum: 8. 1. 2026

Diskuze: 21

Ilustrační foto: Freepik

Myslím, že se občas stane, že se propojí minulost - dávná minulost - s přítomností. Mně se to stalo a je to tak správně. Jsem v předsíni, mám namířeno do koupelny. Z domovní chodby je slyšet zvláštní zvuk, kterého jsem si už dřív párkrát všimla.

Zaposlouchala jsem se a stejně jako pokaždé mi to něco připomnělo. Něco hezkého, něco dávného. Nechápu, proč se mi ten zvuk líbí, když na něm není nic k líbení. Nedalo mi to a mrkla jsem se kukátkem ve dveřích.

Hluk se ozýval z posledního třetího patra a rychle se přibližoval. Uviděla jsem malé klučičí nohy. No jo! Sousedovic kluk běží ze schodů! Vlastně neběží, ale skáče!

Sedmiletý skokan prosvištěl zatáčkou mezi patry a hop, hop, bral to po dvou. Poslední skok mu vyšel na schody tři. Dopadl na podestu a šup, vybral zatáčku kolem mých dveří, odrazil se, poslední schody zdolal ve vteřině, a už byl venku.

Uvařila jsem si kafe. Sedla jsem si s ním a Finnem na klíně, a dumala, co mi to připomíná. Tak známý zvuk, způsobený nožkama malého skokana…

No jo, moje nožky a moje dětství přece! Bydleli jsme ve druhém patře v domě zvaném Barák. Hned jak jsem se naučila chodit, běhala jsem z těch všech schodů ven na zahradu. Nejdřív jednou nožkou na schod, pak k ní přišla ta druhá. Jenže tak chodí jen mrňata! Když jsem se naučila nohy na schodech střídat, už jsem se cítila být velká holka. Ještě než jsem začala chodit do školy, nikdy (nikdy!) jsem nešla po schodech jaksepatří. Nejdřív jsem je brala po dvou, pak po třech a v pubertě jsem každé schodiště zdolala na dva skoky.

Dokud jsme bydleli ve druhém patře, vždycky jsem je skákala. Nahoru jsem je brala po dvou. Bylo to přirozené, nenapadlo mě, že bych měla ze schodů a do schodů chodit jinak. Ve škole jsme tak skákat nesměli, ale v našem Baráku to nikomu nevadilo. Občas sice hrozila kolize s protijdoucím sousedem, ale nikdy se nic nestalo.

Můj první domov se spojil s mým domovem posledním. Vím, že už jinde nikdy bydlet nebudu; našla jsem útočiště, které je podobné mému rodnému domu, a to nejen zvuky skákajících dětských nožek.

Vlastně bych měla být panu Zajícovi vděčná za to, jak strašně se ke mně choval. Kdyby se choval jen trochu líp, pravděpodobně bych se neodvážila utéct. Život před útěkem byl k neunesení a já dnes nechápu, jak jsem to mohla tolik let vydržet. Můj byt patří mně a Finnovi, a dveře od něj jsou otevřeny mým dětem, vnukům, kamarádům, všem, které jsem si dřív pozvat nesměla...

Teď jsem šťastná a spokojená. Kruh se uzavřel…

| Deník Zuzany Zajícové | Můj příběh

Autor: Zuzana Zajícová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

21 komentářů

Zuzana Pivcová 10.1.2026 16:18

Zuzko, je to jako můj případ. U mě se kruh uzavírá. Asi už definitivně skončím v městečku, kam jsem byla v dětství přestěhována a odkud pocházel náš tatínek. Toužila jsem stále po Praze a do Prahy jsem se za nepříliš příznivých okolností dostala. Po 40 letech jsem se vrátila tam, odkud jsem chtěla do Prahy. Tady je můj domov. Škoda, že se toho rodiče dávno nedožili. Zvláště tatínek se sem od mládí už nevrátil, ačkoliv po tom toužil.

Soňa Prachfeldová 9.1.2026 19:58

Paní Zuzano, tak teď už zase můžete skákat, ať do schodů, či radostí, že jste sama sebou. Hodně štěstí.

Jitka Caklová 9.1.2026 09:26

Dobře napsáno. Vzpomínky na dětství jsou důležité a proto souhlasím i s D.L. Chaloupkovou: "Člověk si po letech uvědomí, že za to zlé, co má za sebou, by vlastně měl být vděčný.". "Schody do nebe" mám díky vlastnímu přičinění. Zlého jsem prožila hodně, nikoliv od svých nejbližších, neměla jsem důvod utíkat a jsem za to nesmírně vděčná. Dokud jsem 9 schodů do domku, 14 do suterénu (technického zázemí) a 16 do podkroví, vnímala jako zátěž, byla to zátěž. Dnes je vnímám jako příležitost k udržování fyzické kondice a "hopsám" po nich jako zamlada. Dík za další příležitost k sebeuvědomování.

Marie Měchurová 8.1.2026 20:02

Zuzko, je moc dobře, že je Ti dobře v tom novém životě.

Zdeněk Pokorný 8.1.2026 18:37

Milá vzpomínka, děkuji Vám.

Iveta Tomčíková 8.1.2026 16:42

Musí to být úúúžasný pocit, moc Vám ho přeji.

Iva Bendová 8.1.2026 15:04

Kdykoliv čtu, Zuzi, Vaše řádky, cítím zvláštní rozechvění. Probouzejí se vzpomínky jak z dětství, tak z tzv. promarněných let ve špatném vztahu. Někteří fištróni se umí dlouho pohybovat na hraně tak, aby se to ještě dalo jakos takos vydržet, zbytečně dlouho vydržet... Ale všechno je nakonec dobré, k něčemu dobré, pokud to přežijeme. U nás ve věžáku běhá po schodech dolů z vysokého patra jeden sympatický pán. Působí mladě a pohodově, vždy se mile usměje, a tak se přitom tom zvuku, který Zuzi popisujete, už předem těším na jeho hezkou tvář s veselýma očima. Ještě, že je skoro o hlavu menší ;-)

Zdenka Soukupová 8.1.2026 13:03

Zuzano, i já Ti rozumím..... a to jsem před nikým nemusela utíkat.

Daniela Lender Chaloupková 8.1.2026 12:42

Zuzko, jak já Ti rozumím ... Ano, člověk si po letech uvědomí, že za to zlé, co má za sebou, by vlastně měl být vděčný :-)) Schody, jako asi všichni, v mládí po dvou, někdy i po třech. V současnosti mi to nahoru ještě jde, dolů - jako Ty ,za malinka' ;-) Ale zatím to ještě jde, tak toho vděku (za to životní megaschodiště) posílám více na všechny strany :-)) Díky za skvělé počtení :-))