Celkem třikrát jsem putoval po alpských údolích a výšinách, jednou se starší dcerou, podruhé s přítelem Vláďou a posléze i s manželkou. Bylo to úžasné cestování. A pokaždé tam byly krávy. Moc krav.

Pohledné, vypasené kravky jsou nezbytným doplňkem alpských strání i údolí. Občas zaberou i kus veřejné cesty, kde se rozvalí a odpočívají.  Když jsme je s Vláďou obcházeli, dívaly se na nás zvědavě svýma krásnýma očima, a jedna z nich se dokonce nechala pohladit a podrbat.

Procházka až pohádkovým údolím Raurisu v alpských Hohe Tauern je úžasně pohodová. Staré, dřevěné zlatokopecké chaty jsou připravené občerstvit procházející turisty, horský potok Seidlwinklache svižně protéká celým údolím, z  prudkých strání padají menší či větší vodopády a všude jsou kravky. Kravky, pasoucí se jak v údolí na rozlehlých loukách, či na prudkých stráních, a také na skalách, kde se pohybují obratně jak zkušení horolezci.  Nemohli jsme se všech těch krásných pohledů nabažit.

Než jsme s  kamarádem Vláďou došli až k chatě Palfneralm,  byl jsem už dost unavený, a tak jsem zůstal na této chatě s tím, že na kamaráda zde u kafe počkám. Vláďa, stále plný sil, pokračoval dál až k závěru údolí.  Sotva jsem se posadil ke stolu, ze dveří chaty vyšla mladá žena, oblečená do charakteristického rakouského kroje – dirndlu.

„Guten Tag,“ říkám jí. „Kann ich Kaffee bekommen, bitte?“

„Ja, selbstverständlich.“

Za chvíli žena přichází s velkým hrnkem kafe. Jsou to dobré tři porce. A k  tomu přináší i domácí mléko. Cena nikterak nepřevyšuje cenu obvyklou i v nížině. Příjemný úsměv k tomu je už gratis. A mléko je vynikající. Žena chvíli počkala, až smíchám kávu s mlékem, asi čekala na moji reakci. Ta vzápětí přišla. A byla hodně pozitivní. Především jsem se jí zeptal, odkud bere vlastně tak dobré mléko. Žena se usmála a rukou mi ukázala na nedalekou louku, kde se v družné pospolitosti popásalo zajímavé stádečko. Několik kravek, jeden koník a tři vykrmená prasata.

Stádečko u Palfneralmu. Koník je o kousek dál. Absolutní pohoda mě ovládla.

Popíjel jsem kávu a očima objížděl okolní svahy, plné pasoucích se krav.  Za chvíli se na mne žena přišla podívat.

„Bitte schön, kann ich hier etwa zwei Stunden warten? Ich warte auf meinen Freund, er geht zum Tauernhaus. Ich kann nicht weiter.“ Vypotil jsem ze sebe dlouhý německý proslov.

Opět úsměv. Ptám  se domácí paní po záchodu. Ukazuje mi  za  dům směrem  ke staré kůlně. Čekám nějaký obyčejný suchý záchod. To, co jsem spatřil, mě však doslova šokovalo. Ve staré dřevěné kůlně byl supermoderní záchod s  teplou a studenou vodou, mýdlem, ubrousky i čistým ručníkem. V Rakousku zřejmě s předpisy Evropské unie nemají žádné problémy. I na tomto zastrčeném místě, kam sotva přijde  přijde nějaká kontrola. Zřejmě je pro ně pořádek a čistota samozřejmostí.

Uplynula hodina. Beru batoh a odcházím. Jsem dokonale fit, a tak vycházím Vláďovi vstříc k Tauernhausu. Nechce se mi dál čekat. Asi po dvou kilometrech ostré chůze vidím v dáli klobouk. A pod ním rychle se blížící postavu s charakteristickou chůzí. Ještě, než jsme se setkali, už na mne Vláďa volá:  

„Pojď se mnou zpátky. Je to už jen kousek. To musíš vidět. Je tam starej barák z 15. století. No, nádhera,“  nadšeně vykládá své zážitky. Vláďa nepřeháněl. Rauris Tauernhaus je stará horská usedlost ještě z 15. století. Vypadá úplně kouzelně. Člověk by řekl, že se tu snad ani nedá bydlet. Čekám, že ze dveří vyjde nějaká stará čarodějnice s kočkou na rameni. Místo ní vychází mladá žena se dvěma malými dětmi a přesvědčuje nás o opaku. Za ní vybíhá veliký bílý ovčácký pes a vítá se s Vláďou jako se starým známým.

„Aby ne,“ říká Vláďa, „nejdřív mě chtěl sežrat a pak do mě šťouchal, abych ho drbal. To je pěkný hlídač.“

Kolem se pasou nezbytná stáda krav, děti si hrají na zápraží a pes běhá od jednoho ke druhému. Dokonalá idylka, umocněná sluncem, které opět září na obloze.

I odpočinek patří ke kravskému životu

Já se neztratím, mám zvon

Holky, už dost pastvy. Jde se domů

Kamarád Váda fotí

◊ Pozdrav Bůh! Pojď dál a přines dovnitř štěstí ◊

 Fotím si tento nápis, napsaný rukou na dřevěnou desku vedle vchodu. Jestli je v tomto domě štěstí, to nevím. Ale myslím si, že ano. Je to zvláštní svět. Až pohádkově mystický. Člověk by tu měl chodit po špičkách. Myslím, že Vláďa má tytéž pocity jako já. A tak se pomalu a mlčky vytrácíme z tohoto kouzelného světa, kde se zastavil čas. 

* * *