Když se pětaosmdesátiletá Blanka nedávno po padesáti letech vrátila do rodné Ostravy, byla šokována. Pamatuje si, jak tamní náměstí a přilehlé ulice bývaly plné lidí. „Kdykoli jsme vyšli do centra, někoho známého jsme potkali. Nyní mi vnučky vyprávěly, že se tam sice pořádají různé zábavné akce na náměstí, ale jinak je centrum města prakticky vylidněné. Lidé prý jezdí nakupovat do obchodních center nebo si vše nechají doručit domů. Zmizel důvod jít jen tak korzovat po náměstí, potkávat lidi,“ říká Blanka, která žije ve Spojených státech a po dlouhé době se rozhodla podívat do svého rodiště. „Beru to jako rozloučení, prostě jsem ještě chtěla vidět místa mého dětství a mládí, dokud mi to zdravotní stav umožňuje,“ říká.

Vyjela i na venkov. Tam ji překvapilo, jak málo je klasických vesnických hospůdek. „Pamatuju, že kdysi byl nějaký takový obyčejný podnik v každé vesnici, teď jsou zavřené. To už tady lidi nechodí na pivo? Nemají potřebu se scházet?“ divila se.

Vnímala to, na co si mnozí lidé zvykli.

V uplynulých letech výrazně ubylo míst, kde se dá náhodně setkávat. Dříve se šlo do kavárny nebo hospůdky s tím, že tam člověk určitě potká někoho známého. Šlo se po náměstí a lidé se navzájem zdravili, zastavovali a dávali do řeči.

„Začátkem devadesátých let vznikly na našem sídlišti malé obchůdky s potravinami, večerky, začínali různí soukromníci. S mámou jsme tam často chodily nakupovat. Pamatuji se, jak si tam maminka vždy s někým povídala, jak se tam lidé setkávali. Ty obchody sloužily jako jakési přirozené komunitní centrum. Dnes si lidé nechávají nákupy posílat domů nebo na ně jedou autem. Náš život je organizovaný. Když už někam jdeme, máme naplánovaný výlet nebo setkání. Vše domlouváme předem díky mobilům. Zmizel dříve běžný jev, že se lidé šli jen tak projít a potkávali se náhodně,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Nedávno se v médiích objevily zprávy o studii amerických vědců, kteří porovnávali, jak se změnila rychlost naší chůze a naše zvyklosti související s procházkami, se setkáváním se ve veřejném prostoru. Vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences publikoval závěr, podle nějž chodí lidé za posledních čtyřicet let o patnáct procent rychleji než dříve a na veřejných místech se zdržují o čtrnáct procent méně než dříve.

Může se zdát, že to jsou nic neřešící údaje, nicméně ony vystihují, jak hodně se naše zvyklosti mění. Vyjadřují to, že čím dál méně lidí chodí takzvaně ven. A týká se to i dětí.

„Dobrý den, půjde Pepa ven?“

„Mamíííí, já budu ještě hodinu venku, jo?“

„Tati, můžu ještě dneska ven?“

To byly běžné věty z dětství dnešních padesátníků a starších. Většina současných dětí je nezná. Jejich život je organizován, rodiče je vozí ze školy na kroužky, jen tak se poflakovat venku přestalo být běžné.

Carlo Ratti z Massachutsetts Institute of Technology, který studii zkoumající pohyb a setkávání se publikoval, ve zprávě uvedl, že lidé jsou nyní méně závislí na náhodných setkáních, protože používají mobily a tudíž si zvykli svůj společenský život organizovat. Vyhodnocoval různé staré filmy mapující běžné dny v ulicích velkých měst a došel k závěru, že dříve lidé chodili pomaleji, více se jeden na druhého dívali, častěji potkávali někoho známého.

Nyní chodíme rychleji a když už se někam vydáme, máme jasný cíl.

„Nedávno jsem vzpomínal, jak mi máma vyprávěla, že se s tátou poznala na nedělní vycházce. Prý se s kamarádkami chodila procházet do parku, táta se tam procházel s partou mladíků, pokukovali po sobě, tak se poznali. Nedávno jsem tím parkem šel. Buďto tam lidé běželi nebo jeli na kolečkových bruslích nebo koukali do mobilu. Tam už se určitě nikdo neseznámí,“ říká se smíchem sedmdesátiletý Tomáš. Sám však přiznává, že jen tak na procházky také nechodí. „Vlastně neznám nikoho, kdo se jde jen tak projít. Já se s kamarády vždy předem domluvím a vyrazíme na jednodenní výlet na kolech. Ale štve nás, že ubývá hospůdek, kdy se dá při cestě zastavit,“ říká.

Pro mnoho lidí se stala místem setkávání obchodní centra.

„Vnučka vyráží vždy v zimních měsících s kamarádkami trajdat po nákupních centrech. Říká, že je tam teplo a wi-fi. Párkrát jsem je tam zahlídla, když jsem jela na nákup. Stály jako mlčící stádečko a čučely do mobilů. Tomu říkám společenský život,“ podotýká osmašedesátiletá Helena.

Každopádně je pryč doba, kdy se lidé běžně jen tak procházeli, zastavovali a dávali do řeči. Takové scény už zřejmě jednou budou patřit jen do filmů pro pamětníky.