Po ulici jezdili vesničané s dvoukoláky a na nich měli pytle mouky, cukru, soli a jiné potraviny v nebývalém množství. Máma řekla, že možná bude válka, a také odjela nakoupit. Táta nebyl doma, byl horník a spolu s kolegy na protest proti okupaci odmítli vyfárat. Vrátil se až za pár dnů, byl skleslý a hodně nadával. Nikdy předtím jsem ho neslyšela tak nadávat. A rodiče pořád poslouchali rozhlas, měli takové malé přenosné rádio s názvem Doris a to nosili pořád s sebou.

Zmatek v mé dětské duši byl umocněn tím, že pocházím z Hlučínska. A naši dědové a strýcové bojovali v německé armádě za Hitlera a "osvobození" naší obce znamenalo pro občany hrůzu z Rusů. To jsem nezažila, ale věděla jsem, že babička s mou tehdy malou mámou a jejími sourozenci před Rusy utíkala až za řeku Opavu do jiné vsi. Ve škole nás ale pak učili, že sovětští vojáci byli ti nejlepší a nejhodnější na světě. Prostě zmatek. A náš soused, kterému jsem o tom vyprávěla a který byl pamětníkem, se smál a řekl mi, že Rusové byli primitivní a kradli hodinky a že učit se od nich nemáme co. A dodal ,že mi o svých zážitcích z Ruska za války poví víc, až budu větší. A časem pověděl.

Dospělí byli pořád takoví zaražení a skleslí a kromě poslechu rádia sledovali televizi a denně kupovali noviny, které jsme pak léta měli schované na dně skříně.

Ve škole jsem nastoupila po prázdninách do třetí třídy a měli jsme se začít učit ruštinu. Ale soudružka učitelka nám oznámila, že se ruštinu učit nebudeme. Jenže po několika dnech - kolik jich přsně bylo, už nevím - přišla a řekla, že ruštinu se učit budeme.

Na základní i střední škole jsme se tento jazyk učili a měla jsem štěstí, že mé soudružky učitelky nebyly žádné fanatičky, spíš realistky.

Jenže s tím, jak jsem rozum brala a začala pravidelně poslouchat vysílání stanic tehdy označovaných za štvavé, jsem tu ruštinu stále víc nemusela. A Rusy už vůbec ne. Ruští vojáci občas projížděli naší vesnicí a provázelo je ticho. Takové významné.

Ale v televizi a rádiu jsme poslouchali radostné zprávy o přátelství se sovětským lidem, v kině dávali týdeníky o sovětských úspěších a ve škole jsme četli o tom, jak se nádherně žije lidem v SSSR. O Gulazích a mrtvých a utrápených a hladových ani slovo.

Olomouc, kde jsem studovala univerzitu, byla plná ruských, tedy sovětských vojáků a jejich zlatozubých arogantních žen. Tam už mé opovržení a znechucení začalo přecházet v tichý odpor. A ten byl o to větší, že jsme opět měli povinnou ruštinu, ačkoli jsem studovala zcela jiný obor. A vyučoval nás ji a zkoušel nás z ní nějaký sovětský důstojník, největší ruský primitiv, jakého jsem kdy potkala.

Jinak jsem v kontaktu s Rusy moc nebyla. Povinné dopisování se sovětskými pionýry skončilo na základní škole. Ale na vysoké jsem si určitou dobu dopisovala s velmi sympatickou Ruskou, která už byla vdaná a měla dvě malé děti. A jednoho dne mi napsala, že Voloďa, to byl její muž, musí narukovat a jede do Afgánistánu. A že se o něj bojí a také se bojí, že bude mít s dětmi hlad. Ten dopis soudruhům z cenzury ještě nějak unikl, ale žádné další dopisy už od ní nepřišly, Jakpak se dnes asi vede Danilovoj Galině?

A ještě dva lidé se mi vybaví, když se mluví o Rusech a Rusku, či Sovětském svazu.

Jako studentka jsem se zúčastnila v tehdejším východním Německu jakési slavnosti přátelství národů. Byli tam samozřejmě jen příslušníci těch pokrokových národů, tedy ze zemí v područí SSSR. A byl tam i jeden starší Rus, který poté, co vypil určité množství vodky, upadl do nějaké rozněžnělé nálady a stěžoval si, že lidé nemají Rusy rádi. A několikrát se ptal: Proč? Pačemu? - Byli jsme dost zkušení na to, abychom mu odpověděli. Takže jsme mlčeli. A on se obrátil na mne a řekl, že přece každá země má i něco dobrého. A vyzval mne, ať jmenuji jednu nebo dvě věci, které mám ráda na Rusku. "Vojnu a mír od Tolstého a všechnu hudbu od Čajkovského," řekla jsem bez váhání. Hudbu nekomentoval, ale to první ho zaujalo a zvýšeným hlasem mi káravě řekl: "Jak můžeš mít ráda vojnu, soudružko? Je vidět, že jsi ještě mladá. Víš, kolik sovětských vojáků padlo ve válce i za vaše osvobození?"

A tím druhým člověkem není Rus, ale jeden pán z naší vesnice. Byl takový dost samotář a časem jsem se dověděla, že se vrátil z války jako úplně poslední až několik let po jejím skončení, protože byl jako německý voják v zajetí v Rusku. V Gulagu. A přišel prý domů odtamtud pěšky. Nesmírně mě to zajímalo, ale léta jsem si netroufla ho blíže oslovit. Až po převratu, až po roce 1989, to už byl starý pán, jsem se osmělila a požádala ho, zda by mi něco neřekl o svých zážitcích a o té době. O Rusku. O zajetí. Měl takové hluboké vpadlé oči. "Podepsal jsem tehdy, že o tom nikdy s nikým nebudu mluvit," řekl mi. "A nemluvím. Ani se svou rodinou. Ale ne kvůli tomu podpisu. Já prostě nemůžu."

Dnes už na rok 1968 můžeme jen s hořkostí vzpomínat a chválabohu žádné ruské vojáky u nás nemáme. Ale děsivá skutečnost války na Ukrajině připomíná, že co není, může být.