Přiznám se, že ponořit se dnes znovu do Madame Bovary by mě samotnou nenapadlo. Knihu jsem začala podruhé číst z podnětu mé přítelkyně, která řekla, že už ji nebaví neznat dílo, na které všude slyší odkazy. (Tak tomu já rozumím, to byl jeden z důvodů, proč jsem se začala zajímat o bibli...)

Náhoda tomu chtěla, že jsem Madam Bovary začala číst (po více jak  30ti letech, takže skoro jako poprvé) v době, kdy ČT začala dávat minisérii Božena. To znamená, že jsem oba tyto příběhy krásných a nevěrných žen, které se odehrály v přibližně ve stejné době, mohla vnímat zároveň, porovnávat a neubránit se tak vlastnímu hodnocení jejich osudů a charakterů.

Televizní zpracování příběhu Boženy Němcové vystihlo, nebo alespoň nemohlo rozmazat  obraz, který si  já si o této „ české George Sandové “v sobě celý život nesu: Krásná, nadaná, vášnivá, neústupná, o míle napřed  před svou dobou, možná i před každou dobou, neboť např. její přístup k vedení domácnosti by ve většině případů neprošel ani dnes. A hlavně milovaná, milovaná mužem svým, muži jinými a hlavně také muži, avantgardními umělci, dlouho po své smrti, ve 20. století. Když jsem jako 17ti letá studentka přednášela jí věnované  básně Nezvala, Halase a  Seiferta, věřte nevěřte, bavilo mě to, snad i něco víc…

Madam Bovary jsem poprvé četla přibližně ve stejné době, takže mi tehdy vůbec nepřišlo divné, co mě šokovalo nyní – Emu prakticky vůbec nezajímalo její dítě – jediná dcera Berta. Na rozdíl od ní byla Božena matkou svých čtyř dětí milující, které velmi záleželo na jejich osudu, hlavně na vzdělání.

Ema ani Božena se nevdaly z lásky. Ema si ale brát lékaře Bovaryho nemusela, byla to čistě její volba. Boženy se početná rodina chtěla zbavit, sňatek s Josefem Němcem byl pro mladou dívku menší zlo než jiní nápadníci.

Obě bytostně toužily po lásce, ale Boženino toužení je mi nesrovnatelně bližší. Tam cítím pravou vášeň, která se v milostném objetí přetváří a přetavuje do něčeho většího, co nás přesahuje, do touhy, která náš žene nad horizont, do míst, o kterých všichni sníme a nikdy je nepřestaneme hledat.

Emino toužení je toužením čtenářky romantických příběhů, ona hlavně chtěla prožít, o čem četla, hlavně nežít tu svou zoufale nudnou realitu, která  by ovšem podle mě vůbec nudná být nemusela. Stačilo by přijmout svůj úděl: dobrovolně zvolený manželský svazek, dobré živobytí milované manželky vesnického lékaře a hlavně matky. Jenže touha po lásce může být a je zničující…

Pokud Boženu také její vášeň zničila, což tak zcela doloženo není, rozdíl je oproti Emě v jejím konci stejný, jako v životě. Ema si stvořila svůj sen o lásce ve své mysli a ve jménu toho snu zlikvidovala sebe i svou rodinu, jak morálně, tak materiálně. 

Božena přetavila svůj sen o lásce a svou vizi v lepší příští do nádherných, a nám všem drahých příběhů, které jsme si všichni přivlastnili. Příběhů o všech našich milovaných babičkách (i o tobě, babičko Terezo), o krásných a divokých holkách (kdo z nás kdy  nechtěl být Divou Bárou). A také do pohádek, kde dobrá naděje vítězí nad zlou beznadějí, a bez kterých by se nám žilo hůř.

Takže je asi už zbytečné uvádět, která hrdinka to u mě vyhrála, a proč je lepší být Boženou než Emou. Jediné, co měly společné, bylo dle mého soudu to, že předmětem jejich lásky nebyl muž (ani Rudolf, ani Leon, ani Bolemír, ani Hanuš), ale láska sama.