Bohužel se sama tím moudrým příslovím, co se mého oblečení týkalo, neřídila, protože minisukně mi pravidelně za sebemenší kázeňský přestupek prodlužovala a rifle „ty odporné, kapitalistické kalhoty“ mi k mému nesmírnému žalu nepořídila nikdy! Jediné, co jsem si uhájila, byly dlouhé vlasy, které mi dle jejího názoru nedbale padaly do očí a vypadala jsem v nich jako „Rozára“. Proč zrovna Rozára, mi nebylo nikdy vysvětleno. Prostě to byl její název pro neupravenou rozcuchanou holku. (Stejně jako Dorota pro holku nevalných mravů, což jsem asi zaplaťbůh nebyla, neboť tak mi nikdy neřekla). Přikývla jsem na kompromis v podobě gumiček a sponek, ale ty jsem po odchodu z domu vždy okamžitě servala z hlavy, rozhodila hřívu a šlo se.

Kdy to vlastně začíná? Ta posedlost vzhledem, vlasy a oblečením? Snad už ve školce, když ráno holčička najednou nechce kalhoty, ale sukýnku, nebo obráceně? Nebo až ve škole, když se trápíme, že Vendula má kudrnaté vlasy a já rovné, nebo obráceně? Že jsem moc malá nebo naopak moc velká, ale v každém případě určitě moc tlustá! A pokud ten vzhled ujde, je určitě problém v tom, že některé spolužačky mají na sobě něco lepšího než já, lepší bundu, boty, hodinky a v dnešní době určitě hlavně lepší mobil.

U každé ženy je to asi jiné. V dobách, kdy ještě neexistovala módní policie, která nám dnes na internetu a stránkách časopisů naprosto přesně určí, které z celebrit byla na určité akci in a která out, a co se má nosit po 40, 50, 60  a více letech, nebyly jsme úplně bezradné. Vždy existovaly ženy a dívky, které tkzv. „udávaly tón“ a vyskytovaly se ve všech sférách. V rodině, ve škole, na pracovišti a hlavně na ulicích. Samozřejmě nelze pominout televizní hlasatelky, zpěvačky populární hudby a časopisy Žena a móda a Burda.

Stačila tehdy touha se líbit a bedlivě pozorovat okolí. Já jsem vlastnila starší sestru, která byla krásná, vysoká a štíhlá a měla tedy všechny předpoklady stát se mým módním vzorem. Bohužel byla o 10 let starší a v době mé puberty, když se mnou začala zmítat potřeba parádit se, už byla vdaná, bydlela v Praze a její šatník byl tedy pro mě k zapůjčení nedostupný.

Byla to doba, kdy se v běžném obchodě nedalo koupit bez známostí téměř nic. Lepší nebo alespoň nositelné věci byly tkz. „pod pultem“ nebo samozřejmě v Tuzexu. To ovšem byla jiná liga, pro mě nedosažitelná. Takže hlavním řešením mých módních potřeb byla služba místní paní švadleny. Vždy to byl pro mě malý svátek, když jsem nejprve s máti a pak už sama, nesla zakoupenou látku v tašce a vysněný model v hlavě k této kouzelnici, která ze mě měla, jak jsem doufala, učinit předmět chlapeckých snů a dívčího uznání. Milovala jsem ten rituál, když se vybíralo z „Ženy a módy“ nebo „západoněmecké“ Burdy (dovezené děčínskými šífáky z Hamburku), měřilo, zkoušelo a pak se většinou tak do měsíce šlo pro hotový model.

Výsledky snažení paní švadleny s krásným příjmením „Lásková“ bývaly tak 50 na 50. Pamatuji si na červenou manšestrovou šatovou sukni, ve které jsem vypadala, zvlášť když jsem ji doplnila černým rolákem, skutečně jak z té ikonické Burdy. Na letní acetátové pestré minišaty s dlouhým rukávem a hranatým výstřihem, které byly tak úžasné, že si dodnes pamatuji ten pocit, když jsem v nich šla v 17 letech po ulici a sbírala mužské pohledy jak kopretiny na louce. Ale také si pamatuji na ten neblahý kalhotový kostým s zoufale dole úzkými a krátkými kalhotami (nosily se dlouhé zvony), stejně jako na jiné „modely“, co se nepovedly.

A co teprve boty, jen o těch bych mohla napsat snad celý román. Pro ty se jezdilo do NDR, protože v našich obchodech to byla také, až na výjimky, bída s nouzí. Můj tatínek v té době pracoval na celní a pasové službě a do Německa tak z Děčína jezdil běžně. Přesně jsem mu popsala, jaké kozačky chci přivést, samozřejmě takové jako už měly spolužačky, které „udávaly tón“, to znamená ke kolenům, z přírodní kůže, na nízkém nebo žádném podpatku. Tatínka ale nebavilo kupovat to, co se nelíbilo jemu a já s hrůzou zírala, jak se slavnostním výrazem vytahuje z krabice nízké černé špičaté botky na jehlovém podpatku s černou kožešinkou - model Adina Mandlová, 1942. To tehdy fakt mladé holky nenosily. (Ano, také jsem si na to vzpomněla při sledování filmu Pelíšky, když  Michal čekal frajerské pánské kozačky jako měl Elián a dostal od otce hnědá vojenská bagančata... to bylo podobné).

Zase na druhou stranu, když se mi těsně před maturitou podařilo koupit v normální české obuvi hříšně drahé italské sandálky z tříbarevné semišové kůže, tak to byla bomba. Běžně mě několikrát za den zastavovaly na ulici cizí ženy a dívky a ptaly se, kde jsem je koupila. Ty sandálky jsem nosila do roztrhání a pořád byla za hvězdu. To jsem měla štěstí, na rozdíl od nákupu černých bot na platformě, což byl módní hit následujícího roku. Měli jen o číslo menší a já je musela mít. Takže jsem při chůzi musela připomínat malou mořskou vílu, neboť ta vyměnila rybí ocas za nohy za cenu nepředstavitelného utrpení a já malé boty za totéž.  

Když rok 1989 roztrhl železnou oponu, bylo všechno jinak. Na trhu se najednou daly koupit plísňáče i legíny, vznikaly první„butiky“ - tak se říkalo všem novým krámkům s oblečením, ve kterých se začaly prodávat modely našich snů, bohužel za ceny, které si nemohl dovolit každý. A tak se na scéně objevily „sekáče“ a to byl pro většinu z nás pravý ráj. Za cenu, která byla za oblečení z druhé ruky, beztak přemrštěná, ovšem pro nás přijatelná, se daly koupit super kousky. Kdo se ovšem tímto stylem nenaučil správně pracovat, začal brzy připomínat osobu tak nějak „ošuntělou“ , která sice měla téměř denně něco jiného na sobě, ale kýženého efektu – být in, rozhodně nedosahovala.

„Holt, všechno se musí umět, jak také říkávala moje máti. A na tomto místě neškodí připomenout další její zářné výroky. „Navrch huj a vespod fuj.“ To znamenalo, že „některá“ byla načesaná, namalovaná, nastrojená, ale pod tím… hanba  povědět. To byla také dobrá hláška, ale vždy mi bylo záhadou, jak to “spodní fuj“ veřejnost zjistila? Asi prostě nějak zjistila, nebudeme to rozebírat. 

Málokdo dnes ví, že se v těch „dávných“ letech také říkalo například: „A vezmi si čisté prádlo, co kdyby se ti něco stalo a odvezli tě do nemocnice… “Víte, jak mi to v mé dětské hlavě šrotovalo, abych pochopila toto doporučení, které sice nebylo určeno mně, ale mým o mnoho let starším sestrám? Představa silničního nebo vlakového neštěstí, pádu ze stromu, náhlé mdloby, požáru, topení se v řece… To vše by pak muselo být nicotné proti tomu, nemít slušné prádlo? Představa, že pan doktor a sestřičky nezjišťují rozsah zranění a nezastavují krvácení, ale zkoumají moje kalhotky, mě děsila. Takže když jsem v šesti letech na Silvestra padala ze schodů, ke tváři přitisknutou lahev oleje, pro který poslala mamka moje starší sourozence, ale já je chtěla předběhnout, abych se jí zavděčila…, vteřinu před tím, než jsem začala krvácet z pusy a křičet, že nechci umřít, mi blesklo hlavou, jestli mám tam dole všechno v pořádku.

„Zezadu lyceum, zepředu muzeum“. Že zase nevíte, co to znamená, že? No tady jde o to, že když kráčíte za nějakou dámou, máte dojem, že je to středoškolačka a když ji předejdete, … no, tak tedy není. Na obhajobu tohoto, na první pohled brutálního rčení, je nutno podotknout, že se i tehdy používalo jen tehdy, když měla dotčená dáma příliš krátkou sukni, k tomu asi i dívčí účes apod. a zepředu pak mimořádně starší tvář. Takže skutečně se to netýká normálně moderně oblečených starších štíhlých žen, kterým to sluší.

Ale vrátíme se zpátky k módě. Podle mého názoru je to dnes pohoda. V obchodech kamenných i internetových je vše, na co vzpomeneme, pokud se vejdeme do standardních velikostí, neměly bychom si, my holky, stěžovat. Jen na ty internetové obchody pozor, od nich k vám někdy může dorazit „model“, za který by se styděl i ten nejhorší národní podnik let dávno minulých i nejvíc nepovedený model mé bývalé paní švadleny. Ty fígle už jsem prokoukla dávno, oni na své stránky totiž nafotí krásné oblečení z kvalitního materiálu, k tomu přidají tu velmi, velmi rozumnou cenu a rybička je chycená! Pokud pak zboží dorazí, pokud vůbec dorazí (nejlépe za půl roku), je materiál horší než silon, nylon, dederon a jak se dříve všechny ty uměliny jmenovaly, velikost je buď jak na obryni Stáňu nebo na mladší ségru, a to všechno ještě po případném proclení! 

Není to žádná legrace, ta naše móda, ale to my přece víme, že, milé dámy. A přestože jsme se zařekly, že máme už dokonalý šatník, reagující na veškeré společenské, kulturní, sportovní i prázdninové dění, nezdá se vám, že  nové plavky, tentokrát již skutečně tvarující naší postavu do sféry snů, bílé nebo černé krajkové letní šaty a přes ně ažúro svetřík, tam chybí? Půjdeme to napravit?

Z knihy Láska podle Párala