Tento typ dárků mám opravdu moc ráda a přiznám se, že už vždycky tam trochu čekám, kam nás Ježíšek pošle.

V Karlových Varech jsme byli jen jednou asi před 40 lety na podnikovém zájezdu, kdy se za den stihlo několik měst. Karlovými Vary jsme tedy o vánocích 2024 byli nepolíbeni. Minula zima, jaro spělo ke svému konci a voucher se stále vyčítavě jen díval, zastrčený v obýváku za sklem. Až přišel první letní den, zvedla jsem telefon, zamluvila termín a vyrazili jsme. Neznalí tamních poměrů jsme měli trochu obavy. Bylo nám jasné, že v Karlových Varech u hotelu nezaparkujeme a kdo ví, jak to tam s parkováním bude. Co se týče prohlídky města, vyzbrojila jsem se informacemi z článků íčkařky Vlaďky.

Cestou jsme se zastavili na oběd v naší oblíbené restauraci Peřeje v půvabných lázních Evženie v Klášterci nad Ohří. Ani tentokrát jsme nebyli zklamaní. Vyfotila jsem si klášterecký zámek a v pohodě jsme dorazili do Karlových Varů. Co nevypadalo na mapě úplně OK, ve skutečnosti bylo přesně to, co jsme potřebovali. Parkoviště za 300 Kč na den kousek od hotelu po rovině. Hotel na pěkném místě prakticky u hotelu Thermal, za nímž se vine lázeňská promenáda. Ubytováni jsme byli v příjemném, pěkně zařízeném apartmánu, kde by se rozhodně dalo pobýt víc než dvě noci.

Po rozkoukání v apartmánu jsme se hned vydali na procházku podle říčky Teplé, lemované lázeňskými domy a kolonádami. Nakoukla jsem všude, kde se dalo a s lázeňskou oplatkou v ruce jsme došli až na konec promenády k Císařským lázním a Grandhotelu Pupp. S návrhem zajít do hotelové kavárny jsem bohužel u mé polovičky neuspěla a pustili jsme se loudavou chůzí zpět. Karlovy Vary mě svým prostředím okouzlily, stále je na co se dívat a co obdivovat. Můj obdiv tedy mají i ti, kteří šlapou do sice krásných domů, leč na můj vkus poněkud výše posazených nad hlavní třídou u řeky.
Letní slunce pálilo a šlapat po vyhřátých ulicích se nám rychle zajedlo. Druhý den jsme hned po snídani zamířili z města ven, do přírody v blízkých Krušných horách. Stačilo mrknout, říct Boží Dar? a už jsme jeli stále nahoru přes Jáchymov a přistáli v klidném Božím Daru. Tady jsme už dvakrát pobývali a moc se nám tu líbilo. Znovu jsem si prošla Božídarské rašeliniště, když jsme u toho ježíškovského dárku, tak taky kousek NS Ježíškova cesta, zastavila jsem se u schránky pro ježíškovská přání, dali jsme si výborný oběd v nám známém Zeleném domě a vrátili se zpět dolů k říčce Teplé.

Na odpoledním programu byl výjezd pozemní lanovkou k rozhledně Diana a samozřejmě i výhled z ní.
Než jsme se nadáli, byl tu poslední den pobytu. Vyšla jsem si ještě k pravoslavnému chrámu sv. Petra a Pavla se zlatými věžemi. Zjistila jsem, že z ulice se bohužel vyfotit nedá, zato byl otevřený a byla možnost jít se podívat dovnitř.

Z rozpálených Karlových Varů jsme se brzy dostali do lesů a směřovali do Kyselky. O Kyselce na pravém břehu řeky Ohře nejspíš všichni nějaké to povědomí máte. MInimálně by ho měli mít ti, kteří rádi pijí minerální vodu Mattoni. Mattoniho minerálka totiž pramení právě v těchto lázních. Heinrich Mattoni začal zdejší minerálku stáčet do lahví už v 19. století a původní lázně přebudoval a rozšířil. Mattoniho potomci lázně drželi až do konce 2. světové války. Po ní zde až do roku 1990 fungovala dětská ozdravovna. Po privatizaci v roce 1990 se tu střídali vlastníci a budovy se začaly doslova rozpadat. Oproti stavu v roce 2021, kdy jsme se tu byli podívat, vypadá situace nadějněji. Lázně se dostaly do majetku Obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka a postupně se opravují. Dnešní pohled už přece jen není tak zoufalý a je naděje, že vstanou z popela. Pozdravili jsme se se sochou Heinricha Mattoniho, popřáli Kyselce lepší časy, načepovali si mattonku velmi příjemné chuti přímo od zdroje a vyrazili dál.

Cestou podél Ohře s vodáky na lodičkách jsme udělali jednu zastávku neplánovanou. Zastav! zavelela jsem po spatření krytého dřevěného mostu přes Ohři v obci Radošov, o kterém jsem neměla ani tušení. Vylezla jsem ven a myslela, že je to lávka pro pěší. Stála jsem uprostřed mostu a snažila se vyfotit vnitřek, když se ke mně k mému údivu začalo blížit auto. Ne, není to lávka pro pěší, je to opravdu most s velmi zajímavou historií. Původní most na kupecké stezce tu stál už od 14. století. Během dlouhých let byl po mnoha povodních, poničení ledovými krami i válečných vřavách mnohokrát opravován. V 18. stolení byly dřevěné pilíře nahrazeny kamennými. Nakonec byl tak poničený, že jej v roce 1783 postavili znovu. Vydržel až do roku 1980, kdy proběhla jeho celková rekonstrukce. Bohužel hned v roce 1986 podlehl most požáru a zbyly z něho jen kamenné pilíře. K celkové rekonstrukci mostu došlo až v roce 2003 a od té doby Radošovský dřevěný krytý most opět slouží svému účelu.

Poslední zastavení patřilo Ostrovu a jeho zámeckému areálu. Byli jsme tu už několikrát, ale nezastavit se v tak pěkném zámeckém parku by bylo trestuhodné. Zámek s prohlídkovými okruhy však v Ostrově nehledejte. Zámecký komplex z dílny Kryštofa Dientzenhofera v současné době slouží městskému úřadu, Palác princů jako městská knihovna.

Shrnu-li naše letní ježíškování, už při obědě v Zeleném domě jsem prohlásila, že Karlovy Vary jsou nádherné, bulváry však pro mě nejsou. Moje srdce patří lesům a loukám tam nahoře nad nimi. Jsem opravdu ráda, že jsem Vary na vlastní kůži i nohy zažila, ale upřímně, jedna návštěva mi bohatě stačila.

Připojené fotografie jsou seřazeny podle abecedy.