Tentokrát jsme však měli vynucenou dvouměsíční pauzu mnohem dřív. Celé jaro pracovní termíny, zdravotní problémy, běháni po doktorech, prasklý bojler a navíc mimořádně chladné a deštivé počasí. Když nám konečně tekla teplá voda a všechny své cykly jsme uzavřeli – jak říká můj muž, teprve jsme vyrazili podruhé. Na tři dny, ne příliš daleko a mimo ohlášený tropický víkend.

Vymyslela jsem si Kokořínsko. Jako první zastávku na trase z naší vesničky střediskové jsem naplánovala Státní zámek Veltrusy. Ačkoli je červen považován za turistickou sezónu, zámek je tu přístupný veřejnosti pouze o víkendech. Takže ve středu jsme se museli spokojit jen procházkou zámeckým parkem a bramboračkou a gulášem v místní jídelně. Restaurací se tento podnik bohužel nazvat nedá. A nový lifting by si zasloužila i všechna ostatní přilehlá stavení…

O to působivější bylo zastavení v Nelahozevsi. Smekám před všemi, kteří se o tento nečekaný dojem přičinili. Z malé obce, proslavené jako rodiště Antonína Dvořáka, jsem si odnesla nezapomenutelný zážitek. Začal už možností zaparkovat bydlík přímo pod sgrafitovým zámkem, na rovince téměř prázdného parkoviště. Nadešla doba manželova odpoledního šlofíku a mojí návštěvy rodného domu hudebního génia. Prošla jsem upraveným parčíkem, udělala si selfíčko s naším nejslavnějším skladatelem v nadživotní velikosti, a pak už jsem jen vnímala jeho zrození, život a odkaz v naprosto úchvatné expozici. Ze sluchátek mě do ní uvedl hlas Marka Ebena a díky citlivému propojení historických objektů s moderní technikou jsem mohla procházet křížem krážem celým domem a rozhodovat, co chci poslouchat a na co se dívat. Rusalčinu árii mezi zelenými závoji jsem si dala dokonce dvakrát! A skočnou jsem si mohla zatančit v místním kroji, do kterého mě obléklo kouzelné zrcadlo… Ve svém nadšení jsem nemusela mít žádné zábrany, protože celý dům jsem měla jen a jen pro sebe… Užila jsem si to dokonale, kdo ještě ne, vřele doporučuji! Snad se mi podaří nalákat sem i svého vnuka.

Na řadě byl Zámek Ploskovice. Nocleh v bydlíku mezi hřištěm a řepným polem jsme po snídani završili prohlídkou zámeckého interiéru a posunuli se dál do skanzenu Zubrnice. Ten jsme si však prošli jen zběžně, protože jsme se chtěli dostat do bezprostřední blízkosti tajemného Bezdězu, který byl rovněž veřejnosti přístupný. My jsme ho však jako přístupný nevyhodnotili. Parkoviště bylo příliš vzdálené a pěší dobytí hradu natolik příkré, že jsme jej nakonec oželeli a přemístili se k Máchovu jezeru. Pomalou jízdou po lesní asfaltce jsme minuli několik skupinek dětí na škole v přírodě, než jsme konečně našli stinné místečko na nezbytné spočinutí řidiče… Usadila jsem se s knížkou v ruce na pařezu, a když můj muž už už začal zabírat, shromáždily se všechny děti, které jsme předjeli, přímo u našeho bydlíku. To byl mazec! Nekompromisně ho nazvaly pojízdnou krabicí, ale naštěstí paní učitelky stejně razantně rozdaly úkoly, určily trasy a hlasitý dav školáčků se během chvíle rozptýlil v lese. Vrátila jsem se na pařez ke čtení, užívala si lesního ticha a čekala, až se manžel probudí z osvěžujícího spánku.

Ve Starých Splavech jsme bez problému naši pojízdnou krabici zaparkovali, a v restauraci nad Máchovým jezerem jsme si dopřáli famózní kulinářský zážitek. Jako téměř jediní hosté jsme byli doslova hýčkáni sympatickou dívčí obsluhou. Útratu jsme pak museli trochu rozchodit podél jezera, ale aspoň měla pozitivní dopad na naše zdraví. Mrkvový krém a filet z jesetera s celerovým pyré od michelinského šéfkuchaře by nám určitě schválilo nejméně devět z deseti výživových poradců...

Naším posledním cílem byla Vrátenská hora s rozhlednou stejného jména. Pro přespání na romantickém lesním parkovišti jsme si mohli vybrat nejlepší místo. Byli jsme tam totiž úplně, ale úplně sami… Trošku mě sice rozhodila přišpendlená cedulka s nápisem „DNES ROZHLEDNA Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENA“, nicméně na internetu byla provozní doba jasně deklarovaná, žádné upozornění, takže jsme druhý den po snídani vyrazili k rozhledně. Nebylo to daleko a cesta lesem s prosvítajícím ranním sluncem byla velmi příjemná. Avšak stejná cedule jako na parkovišti nás čekala i za sklem pokladny. Netroufám si reprodukovat ani zlomek výrazů pro vyjádření negativních emocí, které se v tu chvíli zmocnily mého muže. Byla to naprosto dehonestující obžaloba celého systému, od nezodpovědného jednotlivce až k politickým špičkám. Zavolala jsem tedy na uvedené telefonní číslo, abych se přímo od paní pokladní dozvěděla, že je objednaná k lékaři a její zástupce na dovolené. Tečka. A jak se tak můj muž ještě víc rozčiloval, najednou zvedl oči k ochozu rozhledny, přestal nadávat a smířlivě pronesl: „No co, já bych tam vlastně ani nevylez…“ Krásné výhledy do Máchova kraje se tedy nekonaly, ale procházka k Vrátenské rozhledně za to stála.

Když jsem dostala za úkol vyhledat náhradní objekt v okolí, zvolila jsem nedaleký přírodní útvar zvaný Kokořínské pokličky. Počasí jak na objednávku, turisty aby pohledal, všude volno a parkování zdarma. Parkovací automat mimo provoz. A zdarma i výšlap na Pokličky. Není divu. Byl to náš heroický sportovní výkon jinak nenáročného výletu. Můj muž se svojí neuropatií a já se svými třemi endoprotézami jsme vyšlapali po nebezpečně opotřebovaném přírodním schodišti až k samým vrcholkům skal, přikrytým kamennými pokličkami jako v nějaké pohádkové kulise. Krása. Byli jsme na sebe pyšní, že jsme to oba dali… Odměnili jsme se krátkou zastávkou v pivovaru v Lobči a pak už jsme to měli domů, co by kamenem dohodil.

Příští týden pro změnu opět hurá na Moravu. Za babičkou. Přes Vysočinu. Jízdu Vysočinou z mírného nadhledu totiž zbožňuju.

Hezké vztahy a veselé cestování po celé léto i vám všem přeje

HŠ