Jsme tři sourozenci, dvě sestry a bratr. Já jediná jsem v té době ještě pracovala, bratr i sestra už byli v penzi. Začali jsme se domlouvat, jak péči o maminku zvládneme. Zjišťovala jsem možnosti, které poskytuje terénní pečovatelská služba, ptala jsem se mámy, co by řekla na domov pro seniory. Lékař jí napsal doporučení, ona vůbec nebyla proti. Sice mluvila s obtížemi, ale rozuměla nám, dovedla hlavou kývat, když s něčím souhlasila a s něčím ne.

Jenže sestra a bratr tvrdili, že by do domova nechtěla a hrozně se na mě za ten nápad zlobili. Začala jsem se stydět, že mě něco takového napadlo a jasně jsme se dohodli – o mámu se postaráme, zůstane ve svém bytě a my tam budeme docházet. Však jsme tři, navíc máme děti, společně to jako rodina zvládneme.

Bratr i sestra odmítli udělat přesný rozpis služeb (vím, že to zní nehezky, ale péče o nemocného je přece služba), jenže já jsem kvůli práci potřebovala vědět, kdy budu mít čas a kdy ne. Takže na mě zůstaly víkendy. Nebylo to fér, neměla jsem čas na sebe, na odpočinek. Prakticky jsem přestala chodit do přírody a hodně mi to chybělo. Chtěla jsem k mámě někdy přijít přes týden večer, ale sestra řekla, že ne, že mám přece službu o víkendech. Musím dodat, že mi hodně pomáhal můj muž, byl mi velkou oporou a snažil se i syn se snachou, v tom mě příjemně překvapili.

A pak to začalo. Bratr přišel s tím, že bychom měli mluvit o penězích. Vylezlo z něho, že na něj maminka napsala dispoziční právo k účtu. Nechápu, jak ji dovlekl do banky a proč nám o tom předem neřekl. Ale připadalo mi to praktické, nakonec jsem uznala, že se nemusím o nic starat. Každý jsme různé věci a zdravotní pomůcky nakupovali pro mámu za své, ale taková péče opravdu něco stojí. Sestra začala remcat, že zatímco my dvě vše platíme ze svého, brácha na to používá matčin důchod. Bylo to nechutné, nevkusné, ale začali jsme se kvůli tomu hádat.

Připadalo mi, jako by bratr se sestrou začali mámu považovat za nějakou věc, o níž rozhodují bez ní. Když jsem navrhla, že bychom se jí víc měli ptát, co chce, zda je spokojená a tak, seřvali mě. Řekli, že máma už rozhodování není schopná a že já to nevím, protože s ní bývám z nás tří nejméně.

Často k ní chodily neteře, dcery sestry. Začaly nosit máminy šperky. Prý jim je dala. Zlatý řetízek, prsteny, krásný starožitný zlatý náramek. Bratrova přítelkyně najednou nosila mámin kožich. Nechala si ho zkrátit, upravit a nosila se v něm jako pávice.

Pak mi došlo, že si bratr nechává i celý mámin příspěvek na péči, což nebyla malá částka. Řekla jsem, že bych z něj chtěla část na nákup inkontinenčních pomůcek, na doplatky na léky, protože to všechno jsem pro mámu hradila ze svého. Začala jsem být v té době unavená, podrážděná, všechny ty starosti přestávaly jít skloubit s mou prací, která mě čím dál víc vyčerpávala, ale potřebovala jsem vydržet do penze.

Na jedné straně máma měla péči, pořád u ní někdo z rodiny byl. Ale ležela ve svém bytě, protože v domě není výtah, nedostávala se ven, na vzduch. Kdyby byla v domově seniorů, vozili by jim tam na zahradu. Domov je kousek od mého bytu, vidím, že tam klienti sedí na vozíčcích na terasách, jsou na vzduchu. Máma strávila konec života v zatuchlém tmavém pokojíku.

Navíc jsem začala mít pocit, že ta slavná péče ze strany rodiny zas až tak perfektní není. Koupelna byla ušmudlaná, lednice zapáchala. Neteře prostě úklidu moc nedávaly. Když jsem jim to řekla, strašně se urazily. Na oplátku začaly mluvit o tom, že jsem maminku špatně umyla, že to odbývám.

Když maminka odešla, vyšlo najevo, že bratr vybral i peníze z jejích spořícího účtu. Tři sta tisíc. Vím, že říkala, že si je tam nechává pro nás, což by i tak odpovídalo – sto tisíc pro každého.

No nic, peníze nejsou všechno, rozhodně jsem neměla náladu je po bráchovi vymáhat. A právně by to asi ani nešlo, když měl právo s jejími penězi nakládat.

Jen to všechno zanechalo hořkou pachuť v rodině. Nevím, nakolik maminka v posledních měsících svého života vnímala, nakolik byla spokojená a klidná. Já si s ní hodně povídala, předčítala jsem jí, hladila jsem ji. Mrzí mě, že ji sestra a bratrem nakonec nechali odvézt do nemocnice, klidně mohla umřít doma, ale oni tvrdili, že jí v nemocnici ještě zachrání. Nač prodlužovat život tak těžce nemocnému starému člověku? Pořád trvali na tom, že musí být doma a nakonec ji umřít nechali v cizím prostředí. To jsem nepochopila dodnes.

No a pak začaly tahanice kvůli maminčinu bytu. Sestra ho chtěla pro jednu z dcer, ale na naše vyplacení neměla. Bratr ho chtěl prodat co nejdříve, já naopak chtěla počkat, zaangažovat realitku, aby nám sehnala kupce s co nejlepší nabídkou. Takže nastaly další hádky. Nakonec se nám ho podařilo prodat za dost dobrou cenu a rozdělili jsme se. Ale naše vztahy tím ochladly. Už se na sestru i bratra dívám jinak. Nejsem si totiž jistá, zda jejich zájem o mámu nebyl motivován hlavně tím, aby od ní něco získali.

Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)