Ta si v první chvíli pomyslela něco o naší prachobyčejné rodině – děda: bývalý zootechnik, pak horník a babička: bývalá účetní, většinu života však prodavačka. Sice prodavačka obletovaná, protože hezké prádélko, halenečky a svetříčky z dovozu byly za dob totality velmi úzkoprofilovým zbožím, a tak si ji předcházela veškerá honorace města. Měly jsme z toho užitek i já se sestrou, ale než dcera povyrostla, byla už babička v důchodu a trh stejně zaplavily stánky a butiky a podpultovky už nezažila. Náhle si však vzpomněla na jednu mou větu, když jsem jí do školy půjčovala na ukázku snad sto let starou knihu pohádek: „Tu knížku dostala babička od komorné knížete Thurn Taxise, když ještě bydlela na zámku.“ Pomyslela si, že to by snad přeci jenom mohlo někoho zajímat.

Vyzbrojena blokem a průpiskou se vydala navštívit předem varovanou babičku. Zprvu se jí do telefonu vzpírala, že už si toho moc nepamatuje. Čekala však připravená – obklopená brožurami, fotografiemi a s hlavou nastartovanou ke vzpomínkám. První odstavec už má připravený, a tak dcera začíná psát něco, co se ocitne nejen mezi vítěznými pracemi oné soutěže, ale bude, spolu s ostatními oceněnými, mít uloženo pro naše potomky v archívu i Univerzita Karlova v Praze.

„Po smrti Huga Maxmiliána, prince z Thurn Taxisů, se v roce 1889 ujal statků syn Alexandr Jan Vincenc. Říkalo se mu „kníže“ k jeho odlišení od ostatních členů rodu, princů, a také proto, že byl majoritním pánem velkostatku.“

Proč začíná babička touto osobností, vysvětluje záhy – tohoto knížete, na sklonku jeho života a ona na začátku svého, poznala osobně.

„Princ Alexandr byl v mládí lehkomyslný a bezzásadový. Otec se mu neměl moc času věnovat a marně si „rval vlasy,“ když se Alexandr rozhodl vstoupit do maltézského řádu. Jeho rozhodnutí zvrátila až princezna Marie z Hohenlohe, když přijela na návštěvu loučeňského zámku (Loučeň u Nymburka, kde babička vyrůstala) z italského Duina a prince okouzlila. Zasnoubení a svatba na sebe dlouho nenechaly čekat…“

„Je to jako v pohádce,“ vydechuje užasle dcera a začíná ji to doopravdy zajímat.

„Alexandr z Thurn Taxisů byl velkým milovníkem přírody. Obzvláště miloval koně. Vlastnil velký hřebčinec, kde odchovával i koně dostihové. Také velmi ctil umění, vědy a v neposlední řadě krásné ženy. Jako dobrý houslista hrával i s Bedřichem Smetanou a ten mu věnoval svou skladbu – dueto „Z domoviny.“ Alexandr i po jeho smrti ctil mistrovu památku a v nedaleké jabkenické (Jabkenice se nachází v sousedním okrese Mladá Boleslav) myslivně, kde genius trávil posledních deset let svého života, založil jeho muzeum.“

„Kdy už bude něco o naší rodině?“ ptá se dcera netrpělivě. „Brzy k tomu dojdu,“ uklidňuje její nedočkavost a zvídavost babička.

„Velkostatek knížete Alexandra čítal 9739 hektarů pozemků, kde hospodařilo 19 dvorů a 10 polesí. K němu patřily i dva cukrovary, dva pivovary a dvě cihelny.“ Po opsání těchto údajů z brožury o Loučeni může už babička navázat z vlastních povědomostí a posléze i vzpomínek.

„V jednom z těchto cukrovarů pracoval i můj dědeček – tvůj prapradědeček. Vyučil se strojním zámečníkem. Byl ale tak nadaný, schopný a pracovitý, že v dnešní době by jistě byl inženýrem. Všechny tyto vlastnost po něm zdědil i jeho syn – můj otec a tvůj pradědeček. Kníže si jich obou velmi vážil, a když bylo mému otci dvacet tři let, nabídl mu místo hlavního technického správce na zámku v Loučeni. K tomuto místu patřil i byt a pěkné naturálie.“

„Jé! Tak praděda byl správce na zámku!“ pocítila dcera pýchu a obdiv. „A co prababička?“

„Tvoje prababička byla z docela zámožné rodiny. Vlastnili pilu a obchod s uhlím. Rodiče jí dopřáli, aby se naučila vařit v Praze „U Zlaté husy,“ šít a vyšívat ve spolku Minerva a vedli jí i k pohybové kultuře v místním Sokole. Oba moji rodiče byli velcí Sokolové a později i náčelníci jednoty na Loučeni. Tatínek dával hodiny tělocviku i princům a s knížetem si často zašermoval.“

„Babi! Vždyť se upíšu! Teď už něco o tobě!“

„Prožila jsem na zámku moc pěkné dětství. Se syny knížete Alexandra – Lamuarem a Montitim, jsme byli kamarádi. V rozlehlém zámeckém parku se dalo i sáňkovat. A těch cizokrajných keřů a stromů, co tam bylo (a stále je). Do uzamčených obor jsme také směli – na borůvky, na houby. Běhali tam volně poníci, pštrosi, mufloni, daňci… Jen jelen Vapity musel mít ohradu sám pro sebe, ten byl nebezpečný…“ Babička se na chvíli zamyslela a pak se jí rozzářily oči. „Komorník knížete, pan Bouda, pocházel z Krkonoš a přes celou stěnu měl nádherný vyřezávaný betlém. Ten jsme jako děti obzvlášť milovaly. Uměl hrát krásně na klavír a ovládal čtyři jazyky. Když měl čas, nikdy nás neodbyl.“

„A babi, co ta stará knížka pohádek?“ „Ta je od kněžniny komorné, ještě mám od ní starožitný hrneček. Ta mi vždycky dávala švýcarskou čokoládu. Ale nesměla jsem ji kousat. Jen pěkně pomalu pocucávat, každou kostičku zvlášť…“

„A jak to období na zámku vlastně skončilo?“ ráda by to nějak šťastně ukončila dcera.

„Přišla válka, tatínek odešel pracovat do „Kolbenky,“ kam ho nasadili Němci, a po válce byl majetek knížecí rodiny vyvlastněn,“ zcela nepohádkově končí babička. „A jak se rozešli s knížetem?“ ptá se dcera ještě. „Za velmi výhodných podmínek jim ještě stihl prodat pole a dvě parcely, jednu lesní a jednu stavební. Na poli založili naši sad, na stavební postavili vilu, kam teď jezdíme na prázdniny, a na té lesní má chatu moje sestra – tvoje prateta.“

Dcera si přinesla domů všechny zápisky, brožury, zažloutlé fotografie a zážitky z babiččina vyprávění a za pomoci toho všeho se jí podaří vypracovat několika stránkovou studii, ze které je češtinářka přímo unešená…

Po asi dvou měsících přichází na školu pozvánka pro nejlepší účastníky soutěže a za pár týdnů odjíždí dcera s ostatními na výlet do minulosti - za českými starousedlíky do rumunského Banátu, aby okusila, jak chutnal život nikoliv na zámku, ale na venkově – asi tak před sto lety (tak tam ještě donedávna opravdu žili).

Kupodivu přijelo to moje zhýčkané dítě zcela nadšené. Bylo to pro ni jedno velké dobrodružství. Snad o něm někdy napíše sama.