Měla jsem kolegu. Byl vzdělaný, chytrý, vtipný, zcestovalý a nenáviděl hrady a zámky. „K čemu to je?“ ptal se, když jsme se divili jeho barbarským výrokům, že by raději zkoumal přírůstky vepřového masa v podhradí, než cimbuří příslušného hradu. „Vždyť mi to nic nedává. Ačkoliv mám jako technický inženýr slušnou mozkovou kapacitu (a to skutečně měl), nejsem schopen si všechny ty rody zapamatovat! Mám pocit, že je v Čechách na každém 10. kilometru jeden hrad a jeden zámek. Panebože, makal tady v těch letech vůbec někdo, nebo byli všichni šlechta? Tady snad připadal jeden poddaný na deset pánů!“

Jeho vtipnost mírnila nepřehlédnutelné buranství výše uvedených výroků, a jak víme, být inteligentní nerovná se být intelektuální. Takže pro mě rozhodně nebyl v tomto směru autoritou, ale nic naplat, jeho hlášky si já, milovnice prohlídek hradů a zámků, prostě musím pamatovat.

A vzpomenu si na ně vždy, když se už po několikáté marně snažím zapamatovat si tak jednoduchou věc, že zámek, který si právě někde prohlížím, původně nechal postavit Sebastian von Kriegstein, pak zámek přešel z vlastnictví Kriegsteinů do vlastnictví Schwarcknechtů, aby ho získal rod Konigmayerů, kteří ho prodali Felsenbergům, ti ho však prohráli v kartách a pak byl v dražbě prodán Gutenfreudům.

Tento rod ho ovšem neudržel, zámek zpustnul a za pakatel ho koupili Hofengrafové. Jak prosté, že? Může se mi pak někdo divit, že výroky mého inženýrského kolegy využiji v tomto případě ve svůj prospěch: Když si to nepamatovala taková „hlava mapa“, jak bych to mohla dát já?

Řešení je samozřejmě jednoduché. Nesnažme se zapamatovat si vše, co nám více či méně erudovaný průvodce sdělí, je to marné. Pokud jsou prohlídky hradů a zámků pro nás jednou z možností, jak poznávat naši zem, a pokud máme rádi tu atmosféru a vnímáme ten genius loci, zkusme se netrápit výše uvedeným a najděme si zde něco pro sebe. Nejlepší bude začít se zámky ve svém okolí, což nyní činím.

Zámek ve Velkém Březně, ležící 10 km od Ústí nad Labem směrem na Děčín, je malý zámek s vazbou na velkou minulost, která se týká každého z nás. Ta minulost je o velké naplněné lásce, o vzdoru proti tradici a autoritám, a nakonec o společné smrti v Sarajevě. Pak už samozřejmě následovala Velká válka a vznik naší republiky. Ano, uhádli jste dobře, z rodu Chotků, jediných původních majitelů tohoto zámku pocházela Žofie Chotková, manželka Ferdinanda de Este, následníka rakousko-uherského trůnu.

Půvabná Žofie (a to i podle současných měřítek) zde před svým sňatkem s Ferdinandem pobývala a bohatě si užívala i zdejšího zámeckého parku, který byl na Ústecku naprosto jedinečný. Pětihektarový anglický park s množstvím vzácných stromů a keřů, rybníčkem s vodotryskem je okouzlující dodnes.  A stejně tak okouzlující je celý náš malý zámek, který je samozřejmou součástí obce Velké Březno, který máme rádi a na který jsme pyšní. To ovšem není jen tím, že zámek je asi tím nejhezčím, co zde máme. Podstatné je, že je živý a není to jen zatuchlé sídlo bloudících duchů.

Když posloucháme klavírní tóny koncertů, díváme se na vystavené obrazy, ochutnáváme skvělé ročníky při slavnostech vína a čokoládu při "Hraběcím mlsání", nebo se jen tak procházíme po parku, víme, že jsme doma, na našem zámku.