Možná shůry, ale hlavně zevnitř jsme pod stálým dohledem. Sami sobě jsme tak, často nevědomky, policistou, kurátorem i soudcem, a to naprosto nesmlouvavým, nezkorumpovatelným, prostě tím nejspravedlivějším, který nám to jednou všechno spočítá.

Jen se nám zdá, že svědomí nehryže, nakrmíme-li ho ospravedlněním, ale svrchovaný a zároveň v hloubce ukrytý guvernér naší soukromé BANKY (naše nejhlubší JÁ) ví a zaznamenává vše nesmlouvavě.

Sami sobě jsme plátcem i bankéřem a nakonec i výběrčím, s úroky či bez, šizení je vyloučeno. Nemoc, úraz nebo životní karambol jsou většinou průběžným zúčtováním, zprávou o stavu našeho vnitřního bankovního konta.

Chceme-li se nazývat člověkem, měli bychom nést zodpovědnost za veškerou svou činnost. Je to dar i prokletí, poklad i břemeno.

Existuje jediná správná cesta – cesta lásky a přiměřeného respektu, a to k sobě, k druhým, k životu vůbec.

Mons. Prof. Petr Piťha se pokusil krátce pojmenovat Boží posouzení našich životů. Nejprve se zeptal: „Jak je to s našimi slzami?“ a odpověděl otázkou k zamyšlení:

„Kolik jsme jich setřeli a kolik způsobili?“