Zvýšeným hlasem, vědomi si své moci a převahy nad staříkem, silně a dlouze ho kárali, při čemž nešetřili hrozbami tvrdých sankcí. V duchu hesla „Pomáhat a chránit“ pak poučili, že měl použít přechod pro chodce. On tam přechod byl, ale dost daleko. Pro starého muže to představovalo další kus bolestivé chůze k přechodu a pak zase stejnou cestou podél kolejí nazpět k zastávce na konci nástupního ostrůvku.

Neodporoval, vyslyšel výtky i hrozby strážců zákona a slíbil polepšení. Přitom se mu hlavou honily představy seno-chrupního zvířete. Nikdy nepřál nikomu nic zlého, jen hledal, jak mladíkovi v uniformě naznačit bez škodolibosti, že i jemu se naplní osud starce a pak i on bude vážit každý zbytečný krok navíc.

Vzápětí přijela tramvaj, nastoupil a s povděkem usedl na právě volné sedadlo blízko dveří. Tok stále chaoticky se vracejících myšlenek k přestupku právě spáchanému a omilostněnému příjezdem tramvaje přerušil nový vjem. Skupina mladých lidí u dveří. Tři mládenci ve skoro už mužném věku plní sebevědomí a skromná dívka, patrně jejich známá. Mládenci se snažili oslňovat svým ostrovtipem a dívka se tvářila kysele. Aktivita spolucestujících mladíků ji zjevně obtěžovala. A mládenci přitvrdili, ona těkala pohledem na strany a hledala možnost, jak se jich nenápadně zbavit. I další cestující si povšimli a zvažovali, jestli situace už vyžaduje konání ve prospěch obtěžované dívky, když ona sama nereagovala, nebo raději vyčkat.

Starý pán se rozhodl. Pomoci madla a tyče překonal gravitaci a změnil polohu ze sedu do postoje. Pak zdvořile požádal mladíky o dovolení k posunu ke dveřím za účelem vystoupení. Jeden poněkud uhnul, ale ten nejvýřečnější se jen poohlédl s drze provokujícím výrazem ve tváři a překážel dál. Nejen jemu, ale i té dívce.

Tramvaj při dobrzďování škubla a zakymácela se, což u stojících vyvolalo protipohyby. Starý pán taktéž zareagoval úkrokem. Byl připraven, držel se a mohl by to i ustát. Ovšem nechtíc narazil na nohu překážejícího mladíka obutou do nové, sněhobílé boty prestižní a patřičně drahé značky. Samozřejmě, že nechtěl, ale když už se tak stalo, využil příležitost.

Veškerou hmotnost své robustní postavy přenesl právě na tu přišlápnutou botu a ještě přitlačil. Sebevědomý výraz alfa samečka povzbuzeného testosteronem se rázem změnil v bolestivý nářek raněného mláďátka se slzami na krajíčku. Starý nemotora se okamžitě omluvil, s neupřímnou lítosti ve tváři požádal o prominutí a odpuštění.

Vystoupil, uviděl jak dívka se ohlédla a vděčným úsměvem obdařila nešiku, než zmizela v davu. Kupodivu i na tvářích okolních lidí nebylo vidět nic kritického. Spíše sobecké uspokojení, že právě oni nemuseli nic konat a vyhrocená situace se obešla bez jejich účasti.