Dlouhá léta sledujete módu, jak se oblékají české ženy. Tak jak to vidíte dnes – jdou naše ženy s dobou, co se módy týče?
Určitě s dobou jdou, jen už se neřídí cykly. Nyní je vlastně módní všechno, móda se opakuje v navozených retro stylech, ale k tomu se přidávají nové barvy, nášivky, střihy a ve všem se dají najít odkazy na minulost. V šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech, respektive do přelomu tisíciletí bylo všechno „poprvé“, od té doby začaly návraty.

Co se vám na dnešní módě líbí a naopak, co vám milé není?
Líbí se mi, že jsou dnešní ženy daleko sebevědomější než dřív, i když i v tom mají jisté rezervy. V současné době je mnoho šancí, jak si s módou vyhrát, a především část těch mladých chce překvapovat. A co se mi nelíbí? Sama už jsem ve věku, kdy šatník zužuju, ale není to samozřejmě jen z toho důvodu: nelíbí se mi plýtvání. Některé trendy kousky jsou sice laciné, ale mají nízkou kvalitu a životnost. Nelíbí se mi ani podmínky, za kterých takové kousky vznikají. Ve zkratce – nelíbí se mi fast fashion, jak se nyní říká.

Vy jste nyní čerstvě vydala knihu „Takoví jsme byli…“, která mapuje módu 60. - 80.let. Která doba byla podle vás z hlediska módy nejkrásnější a proč?
Tato kniha vlastně jako by kopírovala můj vlastní život, můj růst. Takže musím čistě subjektivně říct, že nejkrásnější byl konec šedesátých let. Vezli jsme se na fenoménu „nové vlny“, v liniích, v krátkosti vlasů i sukní kralovaly „postřižiny“. Byla to doba experimentů.

Co všechno vlastně vaše nová kniha popisuje?
Knížka balancuje na hraně mezi amatérskou rovinou a populárně naučnou literaturou. Už samotný výběr témat nebyl snadný. Šestici vybraných kapitol, které už svými názvy napovídají, o čem pojednávají, klipovitě dělí malé informační boxy s definicemi institucí, produktů a jevů. V jednotlivých kapitolách se tedy postupně zaměřuji na Fenomén domácího oděvnictví, Módu ulice, Jak jsme žili, zaměřuji se i na Líčení nejen o líčení, podrobněji se podívám na ty, které jsme obdivovali, v kapitole Značka: idol, ikona a v posední kapitole přemítám O módním dědictví. Osobitou a unikátní výpovědí se stávají rozhovory s pohledy na společensko-designovou platformu nazvané Na scéně. V těchto částech publikace jsem využila rozmluvy se zásadními jmény pro módní svět tří dekád. Rozhovory mi poskytli Zdeňka Bauerová, Josef Ťapťuch, Marie Ubrová, Dagmar Březinová, Marta Pospíchalová, Jana Drastíková a Drahomíra Březinová. Vzniklé rozhovory se stávají unikátní už proto, že někteří by z nejrůznějších důvodů nebyli už plnohodnotné výpovědi schopni. Z velké části jsou všechny rozhovory doplněné jejich osobním archívem, fotografiemi i autorskými kresbami. Osm let sbírání pramenů a vzniku kapitol napsalo svou vlastní story.

Náš portál řadu let organizoval módní přehlídky pro dámy ve věku nad šedesát let, které měly vždy velký ohlas u publika. Stylistka, která dámy oblékala, vybírala v různých buticích s módou z dovozu. Bohužel, kromě těch butiků nemají seniorky moc možností, kde si pořídit hezké oblečení. Souhlasíte?
Většina řetězců opravdu cílí na ženy pod šedesát let, to máte pravdu. Zároveň je také pravda, že každá žena v tomto věku by již dávno měla znát svůj styl a přidat k němu to pověstné něco ze své osobitosti. Díky bohu máme v současné době nepřeberné množství značek a zboží, které se dá nakoupit přes internet. Jen je fajn zohlednit značku, aby šlo o výrobky kvalitní z řemeslného i etického hlediska, a zvážit, zda nový kousek zapadne do stávajícího šatníku. Nezapomínejme na to, že kvalitní obuv a doplňky outfit vždy pozvednou, dodají barevnost a šmrnc. A těch je naštěstí k dispozici skvělý výběr.

FOTO: Monika Navrátilová

Vždy, když jsme někde na dovolené v zahraničí, např. Itálii, Španělsku i Řecku, vidíme starší dámy, jak jsou na ulici či v restauracích šik – v šatech, s módními doplňky, make-upem. Přijde mi, že to u nás tak vždy není…
Bohužel je to občas pravda. Mně osobně je to líto, když porovnám ženy ve vídeňských kavárnách s těmi českými, které ani do kavárny nejdou. Díky práci jsem se naučila vyznávat motto jedné manekýnky – člověk by měl být upravený, i když jde jen za roh pro housky. To mi v Čechách občas trochu chybí. Ale netýká se to jen starších žen, ale i těch mladších. Možná jde o nedostatek sebevědomí? Nebo možná je to jakýsi relikt z minulosti, kdy se nám říkalo, že hezky se oblékat a líčit je marnivost? Chtít se líbit není hřích a je fajn být pěkná jen tak pro radost. Starat se o sebe není marnivost ani povrchnost, i když to nám ženám občas někdo předhazuje.

Nezajímáte se jen o módu, ale i o společenské dění. Napsala jste řadu knih, zejména monografií o osobnostech českého kulturního života. S jakou osobností se vám nejlépe pracovalo?
Tohle je velmi těžká otázka, na kterou se mi obtížně odpovídá. Pokud ale mám zvolit opravdu jen jednu, musela bych říct Hanu Zagorovou. Byla velmi uspořádaná, pracovat s ní bylo jako zpívat její písničky. Dokázala gradovat pointy, ale měla řád, byla to báječná, vtipná žena, ale zároveň citlivá, nikdy o nikom nemluvila špatně, vždy byla pozitivní. Zůstaly jsme spolu v kontaktu i po knize. Měly jsem spolu taky takový malý rituál: po každém koncertu, na který mě zvala, jsem musela napsat hodnocení jejích kostýmů a vybrat, které šaty byly nejlepší.

Řadu let jste také strávila po boku Jiřiny Jiráskové, a to v době, kdy vedla Divadlo na Vinohradech. Jaká byla? Jak se vám s ní pracovalo?
V roce 1991 skončil časopis Femina, kde jsem pracovala a kde byla Jiřina Jirásková v redakční radě. Poprvé ve svém životě jsem tak byla bez práce, ale dlouho to netrvalo – paní Jirásková mě totiž vyzvala, abych odešla dělat tiskovou mluvčí Divadla na Vinohradech. Jiřina byla mimořádně bystrá žena, v tandemu se svým partnerem Zdeňkem Podskalským byli výjimečně silní. Za každých okolností byla skvěle a vkusně oblečená a chovala se jako dáma. Moje nová profese tiskové mluvčí po jejím boku tak byla velká škola a já jsem nesmírně vděčná, že jsem zažila plné divadlo hvězd.

V divadle jste poznala celou řadu předních českých herců. Na koho ráda vzpomínáte?
To by byl opravdu dlouhý seznam. Představte si jen jednu dámskou šatnu a v ní vedle sebe sedí Dagmar Veškrnová, Iva Janžurová, Hana Maciuchová… Byla to přehlídka výjimečných žen i mužů. V létě 1992 jsme také produkčně vypomáhali představení Les Miserábles, teda Bídníků. Tam jsem třeba poprvé zaregistrovala Lucii Bílou a její fenomenální hlas…

Když bych se ještě vrátil k módě – kdo z českých osobností se vám líbí, tedy to, jak se obléká, jaký má styl?
Opět je těžké jmenovat jen omezené množství, ale tematicky se možná hodí říct Chantal Poullain. Známe se mnoho let a stýkáme se poměrně často, a já jsem ji nikdy neviděla neupravenou. Cítí barevnost, ví, co jí sluší, a toho se drží.

Co sama nejraději nosíte?
Svůj šatník v poslední době, jak už jsem říkala, zužuju a nechávám si jen určitý rejstřík barev, snížila jsem obutí o vysoké podpatky, ale stále se snažím o osobitost, o originalitu. Věk tak zohledňuji jen v některých pasážích outfitu. Nic si nezakazuji, ale znám sama sebe a jsem soudná. Inspiruji se všude kolem sebe, nakouknu i do šatníku dcery, ale nezapomínám na svůj věk a svou osobnost.

Co byste vzkázala našim čtenářkám – seniorkám? Jak být v módě „in“ i ve vyšším věku?
Jít si za svým, nic neodsuzovat předem, znát sama sebe a své možnosti. To je podle mého takový začátek, báze, na které se dá stavět. A mít se ráda, to je hrozně důležité! Nepřestávat na sobě pracovat, myslet na své stravování, trochu se hýbat. Doporučuji také univerzitu třetího věku. Podstatné je, abychom samy na sebe nerezignovaly. Myslím, že je dobré na sobě neustále pracovat. Nikdo není tak starý, aby nemohl zkoušet nové věci. Už sice nepatříme k ženám, za nimiž se otáčejí mladí muži, ale můžeme být ženy, za kterými se otočí mladší ženy s tím, že by jednou chtěly vypadat jako my.