Od pradávna tam stávala v parku u hradeb socha draka a já vám budu vyprávět, jak se do parku dostala. Alespoň v podání mého otce, který si jí na začátku 60. let vymyslel pro své dcě dcery.

Obyvatelé Prachatic dlouhá léta v klidu žili ve svém městě, obchodovali se solí, která se dovážela po Zlaté stezce z dalekých zemí, postavili si krásné domy a radnici a kostely a obchody a nakupovali pro své ženy a dcery krásné šaty a pro sebe dobré jídlo a víno, vařili výborné pivo a žádné starosti neměli.

Jenže jednoho krásného letního dne se nebe nad městem najednou zatáhlo a nad náměstím zakroužil velikánský drak. A jak tak plachtil nad ulicemi a domy a radnicí, mocným hlasem zařval, že se mu tady zalíbilo a že se usadí ve sluji na kopci Libíně. A že ode dneška chce každé ráno k snídani bečku toho nejlepšího kakaa a k tomu 20 bochníků chleba, džber másla a putnu povidel, k obědu tři pečené voly a k večeři tucet pečených ovcí. A jako moučník tu a tam hejno kachen nebo kuřátek a samozřejmě několik soudků piva ke každému jídlu. A jestliže to nedostane, tak celé město zahubí a spálí svým ohnivým dechem.

Měšťané se strašlivě ulekli a seběhli se honem na radnici, kde dlouho rokovali, jak vybruslit z téhle šlamastyky. Někteří chtěli povolat vojsko, aby draka přemohlo, ale ti moudřejší namítali, že vojsko toho sní a vypije ještě daleko víc, než jeden drak a kromě toho by se vojákům mohly líbit prachatické dívky, a to by se zas nelíbilo jejich tatínkům. Nakonec se tedy po mnohých řečech dohodli, že raději budou drakovi každý den posílat jeho jídlo tak, jak si přál. Naštěstí měl drak jenom jednu hlavu a jenom jednu tlamu, utěšovali se konšelé, kdyby byl tříhlavý, sežral by toho třikrát tolik.

Jak řekli, tak učinili. Drak byl spokojený a jak se tak pořád cpal, trochu zlenivěl a už ani nelítal nad město a nestrašil lidi. Jenže prachatickým pomalu začínaly docházet nejen zásoby, ale také dukáty. Krmení pro draka jezdili nakupovat široko daleko, ale nakonec už ani v okolí nebyl žádný dobytek a docházelo obilí na chleba a pivo se nestačilo vařit.

Starosta usoudil, že se s tím musí něco udělat. Ale co? Svolal tedy znovu městskou radu a nakonec vyhlásili po širokém okolí, že bohatě odmění toho, kdo je draka zbaví. Vybrali z truhlic poslední dukáty a plný pytel peněz uložili na radnici pro svého zachránce. Jenže žádný statečný princ ani rytíř nebo aspoň vladyka nikde nablízko nežil nebo neměl odvahu se s drakem utkat.

Po nějaké době se zvěst o drakovi dostala až do vesnice Nemanice kousek od Budějovic. Panímáma z pastoušky při probírání novinek mezi ženskými zaslechla tuhle zprávu a hned chvátala domů, aby vše převyprávěla synovi Honzovi, který odpočíval na peci. Honza se dlouze zamyslel a povídal, že plný pytel dukátů by se hodil a že se teda na toho draka půjde podívat.

Máma mu upekla z poslední mouky buchty na cestu a svázala je do ranečku, Honza si v lese ulomil pořádnou sukovici a šel. Přebrodil řeku Vltavu, obešel kopec Kleť a byl v Prachaticích. Radní ho nejdřív vítali s otevřenou náručí, ale po chvíli se začali vyptávat, kde má to vojsko nebo kde má nějaký kanón nebo alespoň pušku. Honza se smál a říkal, že jemu úplně stačí jeho sukovice. Radním bylo líto mladého chasníčka, aby ho drak sežral a rozmlouvali mu to, ale Honza se nedal a šel.

Kopec Libín je docela vysoký a na vrcholek vede strmá cesta hustým lesem. Na vrcholku je mezi obrovskými balvany ukrytá sluj a v té podřimoval drak. Blížilo se poledne a drak dostal hlad, Povystrčil hlavu z díry a čmuchá, kde má svůj oběd. Pak se posunul ještě kousek a otevřel jedno oko, aby obhlédl situaci. Dost ho překvapilo, že žádné jídlo nevidí a ani necítí. Vztekle zařval, až se celé Prachatice otřásly a všichni už začali litovat ubohého Honzu, že ho drak zakousl.

Drak se se zatím pomalu začal sunout ven ze své sluje. Dalo mu to hodně práce, protože ztloustnul. Když byl venku skoro celý, přiskočil Honza, dosud ukrytý za skálou, a sukovicí bacil draka po hlavě. A bylo po drakovi. Pak Honza drakovi uřízl hlavu a stáhl ho z kůže, oboje si dal do kabely a pomalu šel zpátky do města.

Došel na radnici a pak začala sláva! Všichni vytáhli ty úplně poslední zásoby a začalo se slavit a hodovat až do rána. Ráno dostal Honza plný pytel dukátů a stejnou cestou, kterou přišel, se vrátil domů do Nemanic za mámou. Máma spráskla ruce radostí, co s takovým bohatstvím budou dělat, ale to už Honzu nezajímalo. Lehl si zase na svoji pec a spokojeně usnul.

A v Prachaticích dračí kůži vycpali a na památku postavili do parku a tam stojí dodnes.

P.S. Bohužel už hodně let nestojí a dokonce ani v místním muzeu nemají fotografii. Přiložená fokta je z osobního archívu příbuzných autora sochy, kterou jsem kdysi nějak získala.