Na jejich příjemný hlas, který před mnoha a mnoha lety zazníval vždy v nedělní poledne z rádia, a na co se mnozí lidé, včetně mne, uplynulý týden těšili. Nedělní chvilka poezie.

Týden co týden a po řadu let. Chvilka zastavení a zamyšlení v uspěchané době. Nebyly to žádné budovatelsky či politicky orientované básně. Spíše básně o životě, o lásce, o vztazích mezi lidmi. A herci, kteří tuto poezii prezentovali veřejnosti, si dávali na přednesu hodně záležet. Já, osobně, jsem se na ty chvíle hodně těšil. Působilo to emocionálně. A rodiče poslouchali se mnou.

Jenže, jak je známo, život nelze zastavit, ten pádí jak splašený a ne vždy přináší jen samá pozitiva. Doba usoudila, že poslouchat poezii v rádiu či v televizi je v dnešní moderní době zbytečný přežitek a ztráta času, a tak ji nahradila reklamou. A to reklamou masivní a vtíravou, často až nepříjemnou.  Na poezii bohužel nezbylo ve vysílání žádné místo.

Reklama přináší peníze, což se o poezii nedá říci. Přináší pomyslné štěstí vlastnictví něčeho, co rádiu i televizi přináší tučné zisky. Taková reklama předpokládá, že rádiový posluchač či televizní divák bude šťastnější a bohatší o důležité informace a hned druhý den naskládá do peněženky příslušný obnos a s radostí a chutí v duši si nabízený reklamní produkt půjde koupit. Svatá prostoto!

Poezie to v žádné době neměla lehké. Materialismus v menší, či větší míře převažoval. A proto ty malé chvilky poezie, které přinášely do našich životů chvilkové pozastavení a lidskost namísto komerce, musely právě této komerci ustoupit. Jen si to nabízené zakupte, váš život bude o to šťastnější a televize bohatší!

Ale abych na televizní reklamu jen nenadával. Je vždy natolik dlouhá, že divák si může při tom odskočit na toaletu, udělat si kafe a to kafe většinou stačí i vypít. A s  klidem v duši se pak vrátí ke svému sledovanému pořadu. Tak si kolikrát říkám, co nového nám ještě tato doba přinese!

*