Poslední červnovou neděli mě po obědě u kávy napadlo, že by nemuselo být špatné svézt se tím starým autobusem, co jezdí přes léto z Úštěka do Zubrnic a odtamtud historickým vláčkem do Ústí nad Labem a zpátky. Tak jo, dopila jsem kávu, skočila jsem do auta a odjela do Úštěka. Autobus mi jel ve dvě, vlak ze Zubrnic ve tři, takže jsem si tam stačila dojít ještě do hospody koupit zmrzlinu a v Ústí na Střekově jsem pak půl hodiny seděla na lavičce a čekala, než mi to jelo zpátky.

Ale musím přiznat, že jsem z toho neměla úplně dobrý pocit, já se totiž normálně bála... V tom autobuse tolik ne, řidič ve stylovém retro oblečení s placatou kšiltovkou na hlavě byl veselý chlapík. Trousil vtipné hlášky, cestou zdravil troubením chodce a ti mu nadšeně mávali. Ale v motoráčku,  co se mu říká Hurvínek, to bylo horší, tam už jsem strach zažila, vážně jo. V tom horku, co bylo, měly oba vagónky motoráčku všechna okna otevřená a já měla pocit, že vlastně ani nesedím ve vlaku, ale spíš na drezíně. 

Ale vezmu to po pořádku. V autobuse z Úštěka jsme jeli čtyři. Jeden pán s dítětem, já a za mnou nastoupil ještě jeden starší pán. No a ten mě překvapil, že i v tomhle historickém autobuse chtěl seniorský lístek!  Ani nevím za kolik, asi za polovinu jízdného, tedy za sedmnáct korun... Já jela za plné jízdné, připadlo mi že je to i tak, s ohledem na to, co asi provoz této retro linky stojí, docela nízké. Prý jezdí podle stejného tarifu, jako ostatní autobusy v kraji. Ve vlaku jsem si chtěla koupit zpáteční jízdenku, ale pan průvodčí mi řekl, že mi tam i zpátky stačí ta jedna jízdenka, co mi prodá, že je časová a platí 90 minut. V Zubrnicích na nádraží jsem ještě před odjezdem stihla utratit dvacku za granule kozičkám, co tam byly v ohrádce a prohlédnout si nádraží a modelovou železnici. Tu zrovna pustil tatínek tomu dítěti, co spolu se mnou přijeli z Úštěka, takže to jsem měla zadarmo a celý nedělní výlet mě tedy vyšel na pouhých cca 150,- korun. Ale netěšilo mě to moc, vážně jsem se bála, aby se cestou něco nestalo, obzvlášť po tom, co ten náš malý, rozhrkaný motoráček najel dole v Malém Březně na elektrifikovanou trať a já si uvědomila, jakou rychlostí po ní ty elektrické vlaky jezdí...

A jelikož jsem byla jediná, kdo se potom vláčkem z Ústí do Zubrnic vracel, zeptal se mě na nádraží při vystupování pan strojvedoucí, jak se mi to líbilo. Asi očekával nějakou chválu, ale já lhát neumím a tak jsem se přiznala k tomu, že jsem se po cestě bála a on se zasmál a řekl mi na to: "Taková velká holka a bojí se, to jsem ještě neslyšel, vždyť ani děti se s náma nebojí." No jasně, bodejť by se bály, ty si totiž vůbec neuvědomují, co by se mohlo stát...

No uznejte, jestli byste se taky nebáli. Ve vlaku z Ústí jel jenom pan strojvedoucí, průvodčí a já. Pan strojvedoucí si na Střekově po půlhodinové přestávce v motoráčku sundal ovládací páky z jedné strany a přemístil se s nimi na druhou stranu, tedy na tu, na kterou jsme teď jeli, ale nějak se mu to moc nezdálo a tak ovladače opět vyndal a přemístil se s nimi znovu dozadu. Dopředu posadil průvodčího s vysílačkou a ten mu celou dobu, co jsme jeli po té elektrifikované části trati hlásil, co je na návěstidle a jestli tedy může jet normálně dál ... Po odbočení na historickou část trati si to ovládání zase přemístil dopředu. Vláček supěl do kopce, docela dost kouřil a mně z toho nebylo vůbec dobře, takže věřte nevěřte, že ač bez vyznání, v duchu jsem se celou cestu modlila, abychom v pořádku dojeli...

V Zubrnicích na nádraží seděly u občerstvení dvě moje kolegyně ze skanzenu, Bohunka s mužem a vnoučatama a Šárka s manželem Viktorem. Prý se taky svezli autobusem do Úštěka a zpátky. No záviděla jsem jim, oni to už měli za sebou a byli doma, ale já měla před sebou ještě cestu autobusem do Úštěka, kde na mě čekalo auto.

Jela jsem v celém autobuse opět sama, v Lovečkovicích měl ještě autobus 20 minut přestávku u železničního muzea a v šest jsem konečně vystoupila v Úštěku. S ohromnou úlevou jsem skočila do svého auta a jela domů.

Takže když to shrnu, nedělní odpoledne jsem strávila na výletě. Bylo to "dobrý", ale víckrát už to absolvovat nemusím. A že bych to zrovna někomu měla chuť doporučit, tak to asi taky ne. Jinak ale uznávám, že to, že já jsem "posera" je přece jen a  jen můj problém a můj názor proto vůbec, stejně jak by řekla Máňa ve filmu "Kulový blesk" není "směroplatný", že?