Přesto jsem se nedávno dostala do situace, že jsem se do své minulosti musela v myšlenkách vrátit. Začalo to zcela nevinně. Moje sestřenice mi položila na stůl velkou knihu a řekla, že to je něco přesně pro takového pisálka jako jsem já. Došlo mi to, když jsem si přečetla název knihy. Jmenuje se “Babičko vyprávěj” a je určena pro uchování vzpomínek. Položila jsem si ji doma na stolek v obývacím pokoji, abych ji měla na očích. Ale zdaleka jsem nebyla rozhodnutá, že se do zaznamenávání vzpomínek pustím. Mnoho dní jsem ji nevzala do ruky a dokonce jsem se jí vyhýbala očima.

Přišla na řadu až jednoho deštivého víkendu. Otevřela jsem ji a poctivě prolistovala. Pochopila jsem, že součástí knížky je jakýsi návod, který mi usnadní uspořádání mých vzpomínek. Kniha je rozdělená na několik částí a ke každé z nich jsou připravené inspirativní otázky. Postupně se mi k nim začaly vybavovat odpovědi, a tak jsem darovanou knížku vzala na milost. Pořídila jsem si dobrou propisku se zmizíkovací gumou a začala do knihy psát. Ukázalo se, že čitelné ruční psaní je pro mě mnohem obtížnější, než jsem si myslela. Po hodině usilovného malování písmenek se dostavila křeč pravé ruky a tik v levém oku. Musela jsem se smířit s tím, že to nepůjde tak rychle, jak jsem si původně představovala. Tak jsem psaní textu prokládala hledáním fotografií v archivech. Ten starší “papírový” archiv mám ve skříňce skoro pod stropem, tak jsem si u toho i trochu zacvičila. U “digitálního” archivu jsem si zase trochu zanadávala, protože jeho systém není vůbec ideální. Ale bez rodinných fotografií by to nebylo ono.

Dnes je kniha vzpomínek téměř dopsaná, zbývá nalepit ještě pár fotografií a připsat k nim komentáře. Mám z ní opravdu radost. A doufám, že ji ocení i moje vnoučata, protože ji najdou pod vánočním stromečkem.

Knížka Babičko vyprávěj 

Tady bych mohla skončit, ale nebylo by to fér. Prohrabování se ve vzpomínkách mělo ještě jeden vedlejší efekt. Uvědomila jsem si, že i já jsem se v mládí ocitla na významné životní křižovatce, i když jsem to v té době tak nevnímala. Stačilo málo a můj život by třeba probíhal zcela jinak.

Současně s ukončením vysoké školy pro mě skončil i jeden dlouhodobý osobní vztah. S ním padlo všechno, co jsem si v souvislosti s ním v životě plánovala. Vrátila jsem se pokorně domů k rodičům a vzala jsem první práci, která mi přišla do cesty. Tehdy nepřicházelo v úvahu nepracovat, ani já bych nechtěla zůstat rodičům na krku. Nastoupila jsem do Východočeských chemických závodů v Pardubicích - Semtíně do oddělení statistiky. Po dlouhých letech studia to byl šok pracovat 8 hodin den za dnem. Začínat ráno v 5:45 a končit přesně ve 14:09. Asi byl i dost velký, když si dodnes pamatuji ty přesné časy. Příchody a odchody stovek lidí byly totiž rozfázovány po etapách, aby to zvládla hromadná doprava pendlující mezi Pardubicemi a Semtínem. Mé profesi se tehdy říkalo hezky česky rozborář, dnes by měla patrně honosný název datový analytik. Do oddělení statistiky putovala čísla z celého závodu. Část se použila do statistických výkazů, další část do sledovaných interních ukazatelů a časových řad. Hodnoty některých ukazatelů bylo třeba hlídat a jejich význam vysvětlovat příslušným nadřízeným. Zpočátku to bylo zajímavé. Poznala jsem nové lidi, jiné prostředí. Práci za pracovním stolem jsem si zpestřovala návštěvami různých částí závodu a zpovídáním zodpovédných osob.

Po Praze se mi ale často stýskalo, a tak jsem vítala každou příležitost se tam alespoň na chvíli podívat. Projít se po oblíbených místech, setkat se s kamarádkou, zavzpomínat se. Po jedné z takových jednodenních návštěv jsem se vracela domů vlakem. Zmožená po celodenním chození jsem ráda usedla do prázdného kupé. To se však postupně plnilo a těsně před odjezdem se na poslední volné místo u dveří vmáčkl mladý muž. Tedy mladý byl, ale vypadal hrozně staromódně. Měl na sobě hnědé sako, košili a kravatu a světlé tesilky. A na hlavě dlouhé pejzy. Byl zadýchaný (určitě dobíhal k vlaku na poslední chvíli), ale viditelně měl spokojený výraz ve tváři. 

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem zahnala svou fantazii a radši jsem se dívala z okna na ubíhající krajinu. S každou zastávkou lidí v kupé ubývalo, až jsme zůstali sami dva. A po několika neobratných pokusech jsme se dali do řeči. Konečně jsem se dozvěděla důvod té viditelné spokojenosti v jeho tváři. Podařilo se mu udělat jednu z nejtěžších zkoušek na vysoké škole v jeho oboru. A protože já jsem tutéž školu nedávno dostudovala, měli jsme si o čem povídat. Když jsme v Pardubicích vystoupili, požádal mě o telefonní číslo. Napsala jsem mu ho na papírek, strčil ho do kapsy a rychle vyrazil, aby mu neujel přípoj do Hradce Králové.

Brzy jsem na tuto epizodu zapomněla. Nečekala jsem, že by mi nějaký Hradečák zavolal. O to víc jsem se divila, když se asi po měsíci ozval. Lístek s číslem sice ztratil, ale vypátral mě v zaměstnání. A rovnou mě pozval na rande, a to dokonce v Pardubicích. Začali jsme spolu chodit. Po několika měsících od našeho prvního setkání mě překvapil zcela nečekanou otázkou. Jestli prý bych se nechtěla naučit programovat? To mi vyrazilo skoro dech. Proč? Měla jsem pouze minimální znalosti programování, přestože to byl jeden z našich předmětů na vysoké škole. A pár drobných školních zkušeností se zpracováním statistických dat. Nezdálo se mi to, zavrtěla jsem rozhodně hlavou. Ale on se nevzdával. Studoval vysokou školu při zaměstnání a u toho pracoval jako programátor. Byl nadšený propagátor této profese. Zkoušel to na mě stále znovu a znovu. Až jsem připustila, že bych tomu mohla věnovat trochu svého času. S přesvědčením, že mu brzy vyženu tyhle myšlenky z hlavy. Potom jsme se bavili několik měsíců tím, že jsem se učila pod jeho dohledem programovací jazyk Assembler. On mi vysvětloval, co jsem nechápala, zadával úkoly, já psala programovací příkazy tužkou na papír a on je tajně ladil v práci tehdy na velkém počítači. A výsledky mi přinášel na další rande. Abychom je spolu rozebrali a našli ještě lepší řešení.

Bavit nás to nepřestalo. Když jsme se vzali a já se přestěhovala do Hradce Králové, tak jsem si už hledala práci v této nové profesi. Zaměstnání se mi tehdy podařilo najít docela brzy. Začala jsem pracovat ve výzkumném ústavu bavlnářského průmyslu ORGATEX, jehož hlavní náplní bylo vytváření počítačových programů pro zpracování ekonomických agend. Tehdy probíhalo zpracování na velkých tzv. sálových počítačích (počítač zabral jednu i více místností). Začala jsem hezky od píky a za pochodu jsem se potom učila po celý život. Jak odborné věci z oblasti počítačů, tak různé programovací jazyky a nástroje. A protože jsem pracovala převážně na programech určených pro výpočet mezd, nezbytnou součástí mé profese byla a dosud je i znalost platné legislativy z této oblasti.

Můj profesní život významně ovlivnil rok 1989. ORGATEX brzy poté zanikl a já jsem se stala součástí nové firmy ORTEX s.r.o., která tehdy začala vyvíjet ekonomický software pro stolní počítače. Tedy opět vývoj ekonockého software, ale již na jiné technologické úrovni. V této firmě jsem působila jsem na různých pozicích, musela jsem se stále seznamovat s novými technologiemi, nástroji, programovacími jazyky, aktuální legislativou i nově přicházejícími zaměstnanci. Zažila jsem spousty stresových situací, ale i pocity spokojenosti nad dobře vykonanou prací. Čas plynul tak překotně, že jsem si téměř nevšimla, že jsem prakticky v jedné firmě strávila celý svůj pracovní život. A pracuji zde dosud, i když spíš jako specialista a na zkrácený pracovní úvazek.

Moje pracoviště

Když jsem kdysi přikývla na trochu bláznivou nabídku mého budoucího muže, abych se naučila programovat, samozřemě mě nenapadlo, že se ve svém životě nacházím na nějaké důležité osobní křižovatce. Sice jsem se malinko zarazila, chvíli rozhlížela, ale pak jsem jí prolétla s lehkou bezstarostností mládí. No, prostě jsem trochu změnila směr a celý život jsem vykonávala zcela jinou profesi, než jsem původně zamýšlela.