Když jsem naznačila svému muži, že bychom zase někdy mohli zajet do Jilemnice, těžce vzdychl. Moje nadšení pro toto městečko v podhůří Krkonoš prostě nesdílí. Nenarodil se tam a neprožil tam krásné dětství jako já. Je to pro něj město jako každé jiné. Nádraží, náměstí, pár ulic a domů, kostel, nemocnice a několik ladných kopečků v okolí. Nepřemluvila jsem ho. Zkoušela jsem tuto myšlenku naznačit i svým synům, ale také jsem nepochodila. I oni mají jiné priority. Samozřejmě jsem se tam mohla rozjet sama. Přes dvě hodiny vlakem tam se dvěma přestupy a další dvě a půl hodiny zpět. A mezitím zběsilé běhání po městě, abych stihla projít většinu známých míst. Kdoví, zda bych to zvládla? A navíc bych nemohla své zážitky s nikým sdílet!

S nastupujícím podzimem jsem se začala smiřovat s tím, že už se letos do Jilemnice nepodívám. Naštěstí se ozvala moje sestřenice s tím, že by nás tam její syn vzal autem. I před ní jsem totiž někdy během léta prohodila pár slov o své letošní marné touze. Měla pro mě pochopení, vždyť se také v Jilemnici narodila a jezdila tam za svými prarodiči stejně jako já. Společný výlet se nám opravdu vydařil, a tak mohu pozvat i vás, abyste se mnou  nahlédli do tohoto zajímavého města.

Jilemnici najdete v Podkrkonoší, město je přirozeným východiskem pro návštěvu středních a západních Krkonoš. Možná jste přes něj někdy jeli, když jste mířili na Benecko, Horní Mísečky či do Harrachova. V současné době tam žije přes pět tisíc obyvatel. V minulosti byl rozvoj města významně ovlivněn hraběcím rodem Harrachů, který zde působil od roku 1701. Jilemnice je také někdy nazývána kolébkou lyžování, protože zde vznikl první lyžařský spolek. Dodnes toto město žije zimními sporty hlavně lyžováním, během na lyžích a biatlonem. A také něco z trochu jiného soudku.  S tímto městem je spojena i postava a tvorba spisovatele Jaroslava Havlíčka, pro kterého bylo toto město nejdůležitějším zdrojem inspirace.

Dolnímu rohu Masarykova náměstí vévodí budova původní spořitelny, kašna a sochy na náměstí byly nedávno restaurovány.

Horní část náměstí se trochu vymyká ze čtvercového půdorysu. Žlutý patrový dům uprostřed fotografie byl domovem mých předků z tatínkovy strany.

Přirozeným centrem města je Masarykovo náměstí, jehož dominantou je radnice. Na radniční věži je umístěn unikátní hodinový systém - opakovačky. Jejich odbíjení je nejenom krásné, ale velmi praktické. Každou čtvrthodinu, aniž byste viděli na ciferník, můžete dobře určit správný čas. Ozve se nejprve malý cimbál a oznámí počet čtvrtí. pak následuje cimbál prostřední a ohlásí počet celých hodin. Pokud nastane celá hodina, ozve se ještě velký cimbál a mohutnými údery počet celých hodin zopakuje. Za den se ozve celkem 1020 úderů, což je evropský rekord. Na náměstí se v průběhu roku koná řada událostí.  V srpnu je to například Svatovařinecká pouť, před vánocemi zase vyhlášené vánoční trhy. A pokud je v zimě dostatek sněhu, stává tu i ze sněhu vytvořený Krakonoš.

Kostel sv. Vavřince, před ním roste erbovní strom města - jilm. 

Z horního rohu náměstí se po Kostelní ulici dostanete ke kostelu sv.Vavřince. Kostel bývá mimo bohoslužby zavřený, ale jeho věž pro vás může být orientačním bodem, protože ji zahlédnete téměř z každého místa ve městě. Kousek od kostela se nachází vstupní brána do zámeckého parku.

Přední část zámeckého parku, v pozadí kostel sv. Vavřince. Vpravo je jedna z budov původního pivovaru, kde jsem já prožila krásné chvíle svého dětství.

Základ zámeckého parku byl položen již v 16. století, jeho vzhled i jeho využití se v minulosti průběžně měnilo podle názorů a možností vlastníků zámku. V době mého dětství byl park dost zanedbaný, místy i zpustlý, ale bylo to ideální místo pro naše dobrodružné dětské hry. V létě jsme tam chodívali na houby nebo nasekat trávu pro králíky, v zimě jsme tam lyžovali. V současnosti je park vkusně upravený,  najdete řadu vzácných stromů i rostlin i řadu malebných zákoutí. Je to vhodné místo pro odpočinek i relaxaci. 

Ze zadní části zámeckého parku. 

Po tři sta let staré lípě v přední části zámeckém parku zůstal jen mohutný pařez. 

Zámek Jilemnice stojí na místě bývalé tvrze, kterou zřejmě ve 14. století vystavěli Valdštejnové. Mezi významné majitele zámku patřili Harantové z Polžic a Bezdružic, od roku 1701 pak rod Harrachů. Po druhé světové válce byl Harrachům zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován a v současnosti je ve vlastnictví státu. Od roku 1953 zde sídlí Krkonošské muzeum. V muzeu je několik trvalých expozic – historicko-etnografická zaměřená na historii Západních Krkonoš, Bílou stopou – vývoj lyžování v českých zemích až do roku 1938. Kavánova galerie – díla malíře Františka Kavána, předního českého krajináře. Expozice Ze života českého kavalíra – přibližuje rod Harrachů, především Jana Nepomuka hraběte Harracha, který se zasloužil o rozvoj české kultury a hospodářství.

Hlavní budova zámku - dnes Krkonošské muzeum. Mimo jiné zde najdete i Metelkův mechanický betlém.

V budově bývalého pivovaru je expozice s názvem Bílou stopou. Kromě jiného tam najdete i ukázky dobového vybavení a oblečení lyžařů.  To, co nahoře trčí ze stropu, je patrně část  násypky obilí z původního vybavení pivovaru.

Krakonoš je typickou figurkou pro Krkonoše i Podkrkonoší. V Jilemnici ho potkáte skoro na každém kroku a v nejrůznějších provedeních. Tento stojí v jedné z muzejních expozic. 

Pro návštěvníky města je přitažlivým místem i tzv. Zvědavá ulička, která leží jen kousek od zámku či náměstí. Najdete v ní řada původních domků, které byly většinou postaveny po požáru města v roce 1788. Ulička dostala název podle toho, že domy na jedné straně uličky jsou za sebou postaveny tak, že každý dům je o kousek předsunutý. Prostě z každého domku je dobře vidět, co se děje na ulici. Domy ve Zvědavé uličce jsou roubeny z mohutných trámů a spáry mezi nim, které se nazývají lišty,  jsou vyplněny mazaninou z jílu, plev a pazdeří. Trámy se původně konzervovaly volskou krví, lišty se bílily. Domy mají ozdobně pobíjené lomenice, ty nejvíce zdobené jsou právě v Krkonoších a v Podkrkonoší. Mnohá stavení byla v minulosti doplněna přístavky, u některých se změnila střešní krytina, která byla ještě na počátku 20. stolení výhradně šindelová. Většina chalup je dosud obydlená, nejsou proto přístupné pro veřejnost.

 Dva z typických domků ve Zvědavé uličce, u obou jsou zajímavě zdobené lomenice. 

 Dvojdílná okna domků směrem do ulice bývají pěkně vyzdobená.

 Před domkem 110 stojí dokonce socha.

 V uličce je i v současné době živo. 

První z domků vlevo byl podle cedule umístěné v okně opraven za peníze z EU. Z toho se dá usoudit, že by mohl být i jeho interiér brzy přístupný veřejnosti. 

Šaldův statek najdete  u vstupu do Zvědavé uličky. Dnes je v něm  asi nejznámější restaurace v Jilemnici. Vaří tam výborně, můžete si zde dát i nějakou tu krkonošskou specialitu. Ale pozor, většinou je třeba si místo předem zarezervovat.

Výlet jsme zakončili posezením u kávy a sladkostí v cukrárně a kavárně u Nýčů. Potěšilo nás, že je zase v provozu, byla po delší dobu zavřená. Noví majitelelé ji dokonce vybavili stylovým nábytkem, který připomíná dobu její největší slávy. Stěny zdobí staré velkoformátové fotografie odkazující k původním majitelům. 

Jak ve městě, tak i v jeho blízkém okolí byste našli jistě řadu dalších zajímavých míst, která stojí za návštěvu. A tak končím jednou typickou větou v krkonošském nářečí:  "Přijďte pobejt!"