Každý má svých smutků, bolestí a starostí dost a nechci s nimi obtěžovat ostatní a kazit jim náladu v hezkých letních dnech. Myslím, že moje současné zápisky by se hodily tak leda do rubriky "černá kronika". No třeba minulý víkend, a to je jenom slabý odvar toho předešlého:

V noci na pátek byla bouřka. Po divně prospané noci, kdy se mi zdály zvláštní sny, které jsem ale stačila zapomenout, jsem se vzbudila do sice mokrého, ale klidného a tichého rána. V otevřeném okně se ani nepohnula záclona a ani ptáci po ránu nezazpívali. Vstávat se mi nechtělo. Proč bych měla vstávat? Slepice už Petr pustil a zrní jim nasypal. Kohout Lojzík vzal holky zase na procházku, slyšela jsem je tichounce pokvokávat na dvoře. Ještě chvíli jsem se přemlouvala a nakonec před devátou vstala.  Den byl divný, tichý, jak se říká, "jakoby chcípl pes". A to jsem ještě netušila, že to tak skutečně je...

Ve čtvrtek večer si odvezla vlka Čendu Petra, byl na pátek objednaný na kastraci. Chlapec nám dospěl a začaly se v něm bouřit hormony. Někdy si myslel, že on je tady velitel a taky ho začaly lákat hárající feny. Petra prý ho dala k veterináři do kotce a to si ta husa myslela, že tam chudák vlk, sám a v cizím prostředí, stráví klidnou noc? Zřejmě se odtamtud snažil dostat, zoufale skákal a jelikož mu Petr dal ještě odpoledne nažrat, přehodil se mu žaludek a to je u psa konečná... Je mi ho líto, budu na něj mít po zbytek života památku - jizvy po špičákách na ruce. Ale nic zlého jsem mu nepřála, měla jsem ho ráda. Napsala jsem o něm i pár článků a jeho fotky tak u nich zůstanou navždycky pro vzpomínku.

Sobotní noc byla hrozná, snad jsem byla víc vzhůru, než jsem spala. Po ránu jsem si nepřipadala vůbec odpočinutá a neměla jsem do ničeho chuť.
Tyhle podmračené dny sice nejsou tak úmorné, jako vedro již od rána, ale nějak jim nedokážu přijít na chuť. Jsem otrávená, unavená a do ničeho se mi nechce. Do práce by se mi taky nechtělo, ale to by mi bylo jasný, že tam jít musím a žádné výmluvy se neberou. Jenomže to mě čeká až v úterý...
Petrovi jsem k obědu ohřála včerejšího ptáčka s rýží, dědeček byl zase milej "jak vosina kdesi" a nic nejedl a ještě měl řeči. Já jsem si uvařila brambory na loupačku.  V poledne vylezlo sluníčko a aspoň trochu mi to zvedlo náladu. Ale bazén, co nezadržitelně zelená a slepice, kterým se nejvíc líbí na dvoře, mi jí zase vrátily zpět na nulu...

Venku ale bylo docela příjemně a že mi z toho dne jenom vadilo to, že bazén má snahu zelenat a slepicím se nejvíce ze všeho líbí na dvoře? No bóže, co nadělám, zelených koupališť v těch vedrech přibývá každý den a kdybychom bydleli na zámku, tak by nám holt kolem chodili pávi...

Nedělní ráno bylo opět deštivé. Pršelo a pršelo, vypadalo to, že déšť nikdy neskončí. Přestalo ale už chvilku před devátou. Jelikož jsem si v sobotu převlékla postele, spalo se mi v tom čistém a voňavém moc hezky. Konečně...
Po ránu v posteli jsem zase přemýšlela o tom, jestli skutečně dokážu odpracovat těch 300 hodin, co mám ve smlouvě. Nevím, zbývá mi celý srpen, ještě asi osm pracovních dnů a připadá mi, že mě to celé hrozně unavuje, místo toho, aby mě to bavilo a nabíjelo, měla bych si přece říkat, že jsem dobrá, když mi lidi za komentovanou prohlídku děkují a říkají, že to bylo pěkné. A mě to naopak nějak ubíjí. Ale přece to musím dotáhnout do konce. Vždyť tam se mnou počítají.

Večer jsem zapomněla v bazénu hadici a tak se nám pěkně dopustil a propláchnul. Petr tedy ještě ráno propláchnul pískovou filtraci, vyplavilo se z ní všechno zelené, co doteď odfiltrovala a ještě měsíc ho budeme nějak udržovat. Koupací sezóna u nás jako vždy skončí tím, že pojedu začátkem září do Chorvatska a až přijedu, bude v bazénu třiatřicet kubíků zelené vody...

Já už se snad ani k tomu moři letos netěším, že by mě dohnalo stáří? Radši se těšit nebudu. Těšila jsem se do práce, že budu mezi lidma, ale nakonec jsem zjistila, že mám za celý svůj pracovní život zafixováno, že za žádnou cenu nechci dělat s penězma. Zřejmě nějaký psychický blok, či co, takže teď, místo abych si to v práci užívala, žiju ve strachu, že něco na kase špatně namarkuju nebo nenamarkuju, prostě že večer nebude sedět to, co je v pokladně, s tím, co tam má být a já to budu muset doplatit.

Vždycky, když se u nás v práci propouštělo a holky říkaly: "No co, tak holt skončíme v Kauflandu u kasy, tam berou pořád." tak jsem se při té představě úplně rozklepala. A teď si na to, na starý kolena, já husa pitomá, sama naběhnu. Jak ta Ježibaba v Mrazíkovi na lopatu :-).

No prostě, jaký si to uděláš, takový to máš. A já si to poslední dobou dělám nějak na prd.