Rodiče mě na ně odkládali, aby si ode mne odpočinuli (chápu), a možná i proto, abych se trochu socializovala (i když si nemyslím, že tento pojem měli ve svém slovníku). Coby plaché, introvertní dítě, s přísnou rodičovskou výchovou, jsem je z velké části protrpěla. Do bujarých dětských kolektivů jsem nedokázala příliš zapadnout. Ani jídlo nemohlo potěšit moji utrápenou dušičku. Matně si vzpomínám, že jsem z táborů posílala plačtivé dopisy. Zbytečně. Vždy mě tam nechali až do konce.

Je to už dávno, konkrétní vzpomínky vybledly. Jedna ale přece jen zůstala. Spala jsem s kamarádkou ve stanu s dřevěnou podsadou. V noci nás probudila výzva na bojovku. Potmě jsme se oblékly a obuly si holínky. Tlačily mě, ale nedalo se dělat nic jiného, než vyběhnout. Po návratu si kamarádka stěžovala, že jí boty byly moc velké a špatně se jí v nich chodilo. No, aspoň neměla otlačené prsty jako já. Nějaký vtipálek nám holínky nejspíš vyměnil.

Během studia na gymnáziu jsem byla pionýrských táborů ušetřena. Místo nich jsem chodila na brigády. Vrátila jsem se na ně až při studiu na Pedagogické fakultě UK. Nikoli jako vedoucí, ale jako učitelka. Na tábory s výukou ruštiny. Krásné časy to byly. Jednou jsem byla v Táboře, dvakrát na Doubravce u Chotěboře. Většinu doby se o děti starali vedoucí. My učitelé jsme se jim věnovali hodinu dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Převážně formou her, žádné sezení v lavicích.

Z Tábora mám čtyři vzpomínky. Netýkají se dětí, ale učitelek – rodilých mluvčích.

První. S kamarádkou Lenkou jsme byly ubytovány v pokoji se dvěma ruskými učitelkami. Když jsme krátce po nich vešly do pokoje, zalapaly jsme po dechu. Byl nasycen vůní voňavky. Nebo spíš zápachem. Sovětské voňavky se často prodávaly v kýčovitých skleněných lahvičkách v podobě trpaslíků. Měli je v Čajce v Železné ulici. A stály i na stolkách našich kolegyň. Z mladické nerozvážnosti jsme je otevřely a trochu obsahu jim nakapaly do polštářů. Na bílou čtvrtku jsme napsaly DUCHY – PUCHY CHÝŠE a umístily ji do horní skleněné výplně dveří, podlepily červeným krepovým papírem. (Духи je rusky voňavka.) Kupodivu nám to prošlo, nikdo si nestěžoval.

Druhá. Brzy po zahájení tábora jsme měly doprovodit ruské učitelky do města, na nákupy. Jedna z nich si přála punčocháče. Možná víte, že tenkrát byly v SSSR nedostatkovým zbožím. I šla jsem s ní. Paní si dlouho nemohla vybrat. Přestalo mě to bavit. Řekla jsem tedy prodavačce: „Tak už jí něco dejte…“. Dala. Krátce nato jsem zjistila, že ruské učitelky jsou z Milovic, a tedy rozumí česky. Takový menší trapas.

Třetí. Jezdily jsme také na exkurze do města a okolí. V Mlékárně v Plané nad Lužnicí jsem musela tlumočit. Zvládla jsem i odstředivku a mléko rozstřikující se na stěny nádoby. Ovšem dvoukomorová houfnice v Husitském muzeu v Táboře už na mě byla moc. Zjednodušila jsem ji na pужьё – puška.

Čtvrtá. Jednou jsme šly po silnici. Ruské učitelky vepředu. Ze zatáčky proti nim vyjelo auto. Zavolala jsem spontánně: „Pozor!“. Čímž jsem způsobila všeobecné veselí. Позор znamená rusky hanba.

Na Doubravce se mi moc líbilo. Bydlela jsem v chatičce s Janou. Vedoucí tábora a jeho manželka byli prima, plni skvělých nápadů. Ruské učitelky také. Jednou z akcí bylo maškarní odpoledne. S Janou jsme šly za rusko-český a česko-ruský slovník. Na čtvrtky jsme si napsaly v obou jazycích jejich názvy. Cena: K nezaplacení – Бесценное, rok vydání. Čtvrtky, zepředu i zezadu stejné, jsme protáhly provázky a navlékly si je přes hlavu. Každá maska musela o sobě něco říct. My jsme nemusely říkat nic: nás si každý přečetl. Měly jsme úspěch. S Janou jsme jezdily na Doubravku ještě několik let po ukončení fakulty.

Ty tábory jsem měla moc ráda. Spolužačky – kamarádky, prima vedoucí a rodilí mluvčí, díky nimž jsme si zlepšily znalost jazyka. Skvělá zábava. A nová zajímavá místa.