Obloha je stále zamračená, na městský autobus je daleko, zítra musíš opět vstávat a něčím naplnit svůj další den, na zádech cítíš jakési břemeno prázdnoty a do duše ti najednou začíná padat šedivý splín a melancholie. Přitom se nestalo vlastně nic tak hrozného. Vůbec nic. Den běží normálně dál. Jen ty jsi vyšel z příjemného prostředí kavárny a pozitivních rozhovorů opět do obyčejného života. Do jiného, všedního životního modu. Máš chuť se vrátit, ale uvědomuješ si, že je to blbost. Dívali by se tam na tebe jako na exota. A ty dobře víš, že na tebe doma čeká opět to velké NIC.

Člověk se spíš vyrovná s velkým problémem než s nekonečnou řadou problémů drobných, až malicherných, které se s úpornou pravidelností zas a zas vrací a není před nimi úniku. Jejich překonávání není žádným hrdinstvím. Je to spíš bezbrannost vůči realitě.

Možná tyto drobné problémy mnohdy až brání člověku naplnit své cíle, dosáhnout toho, čeho by dosáhnout ještě chtěl a mohl. Vadí dny naplněné všedností. A ty ztrácíš svou víru.

Ale pak si uvědomíš, že je třeba se podobným pocitům bránit. A ty se bráníš. Chceš se bránit, i když to jde mnohdy těžko. A tak opustíš na čas ty své věčně drobné problémy, do kapsy si vložíš přiměřenou míru optimismu a vyjdeš si ven, mezi lidi, popovídáš si s přáteli nebo usedneš opět ke sklence vína ve své oblíbené kavárně. Nebudeš tam sám. Pohledné servírky se budou na tebe zase usmívat a ty to tíživé břemeno drobných problémů necháš doma za zavřenými dveřmi. Upíjíš pomalu ze sklenky vína, povídáš si s kamarádem či kamarádkou, -a třeba si i vzpomeneš na moudrá slova římského dramatika, filozofa a senátora Lucia Annaea Senecy:

 „Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale na tom, jak dobře bylo zahráno.“

 A tak se snažíš hrát své životní představení. Tak, jako ses ho snažil hrát celý svůj život. Jak herec na prknech, která znamenají svět. A možná se ti proto vrátí i ta ztracená víra, která je mnohdy důležitější než rozum. I když venku pořád prší a je protivná zima.

 * * *