Chtěla si knihu odnést do kavárny a tam si nerušeně číst, než přijdou ostatní. Asi měla smůlu. Většina regálů, které jindy přetékají novinkami, byla prázdná. Na těch zbylých byly romány. Připadalo jí zvláštní, že se jednalo převážně o horory a severské krimi, z jejichž obálek už rovnou kape krev a na potenciální čtenáře vykukují uřezané hlavy a rozpáraná břicha.

Začetla se do upoutávek na zadních stranách výtisků, kde jí zaujal termín: dramatický rodinný psychothriller. Jeden z nich čtenáře provádí nejtemnějšími zákoutími lidské mysli, jiný ukazuje, jak mocná může být síla manipulace, další vypráví o ničivém vztahu mezi synem a matkou a odhaluje nebezpečné tajemství ukryté pod povrchem spořádané rodiny. A další tituly v rychlém sledu: válka, mučení, znásilňování, domácí násilí, obtěžování, zneužívání. Alžběta, která dokáže z detektivek přežít maximálně příběhy Hercula Poirota nebo Slečny Marplové, nechápala, jak v dnešním světě plném násilí tohle může někdo dobrovolně číst. Náladu neměla ani na mírnější zpovědi podváděných manželek, ztrátu paměti, pomstu, únos a věznění ani na stalking.

Vzpomněla si na svého Stalkera. Naštěstí o něm už rok neslyšela. Předtím jí pronásledoval několik let. Vybavila se jí scéna z vlaku, kdy jí začal opilý obtěžovat. Po odmítnutí na ní začal řvát a oplzle jí nadával. Spolucestující, kteří si mysleli, že patří k sobě, si začali odsedat. Alžbětě bylo jasné, že se musí urychleně dostat z vlaku ven. Koukla na display. Byla minuta do příští stanice.

Lidé se už připravovali k výstupu, zatímco on řval a nepříčetně běhal uličkou sem a tam.

Půl minuty do dojezdu.

Když byl ve druhé části vagónu, chtěla využít okamžiku překvapení. Chytila batůžek a vyběhla k východu. Jenomže si toho všimnul a vyrazil za ní. Bohužel se v tu chvíli všichni, jak na povel, otočili a spěšně odešli uličkou ke vzdálenějším dveřím. Alžběta byla v pasti. Pochopila, že jí nikdo nepomůže, ale zpátky nemohla. Musí to zvládnout sama.

Vlak konečně brzdil. Rychle zmáčkla tlačítko na otevírání dveří. Vteřiny se nekonečně vlekly. Vlak už stál, když jí Stalker dohonil, a ještě, než vyskočila ven, jí stihl dát na rozloučenou tři rány pěstí zezadu do hlavy.

Při té vzpomínce se otřásla hnusem. Ne, o něčem podobném opravdu nechce číst. Na to je lepší zapomenout.

Zeptala se tedy na pokladně, zda by neměli třeba něco pohodového, oddychového, u čeho by se člověk mohl i zasmát. Paní nevěděla, ale ochotně přivolala Kolegyni, která si znovu nechala vysvětlit, co Alžběta hledá:

„Spíš něco lehčího, úsměvného, bez potoků krve.“

„Myslíte knížku vtipů?“

„Vtipy jako takové zrovna ne.“

„Romantický román pro ženy?“

„Nene. Raději spíš nějaké příjemné krátké povídky pro dobrou náladu.

Prodavačka Alžbětu chvilku zamyšleně pozorovala, jako by jí odhadovala. Bylo vidět, že opravdu o jejím přání přemýšlí. Najednou se rozzářila a ukázala na útlou brožovanou knížečku v jednom z regálů.

„Tahle je docela dobrá. Už jsem jí zběžně prolistovala. Je o výchově dětí a místy tam jsou docela slaboduchý vtípky, to by se vám mohlo líbit.“

Tím byla Alžběta zařazena do kategorie: chudí duchem. A byla šťastná.