Dnes je středa, přede mnou je další krásný den. Ráno jsem obešla zahrádku. Sluníčko svítí a zahřívá poničené rostliny. Snad se mladá jabloň vzpamatuje, některé květy ještě nerozvinula, těm dávám naději, jinak vypadá zničeně. Druhá jabloň má listy svěšené, ale nejhůře jsou na tom brambory, tam už nejsou listy žádné. Proč jsem je nepřihrnula!

Já jsem si totiž přečetla, že největší mráz bude v noci na úterý, až ten den ráno.

Odpoledne v pondělí zavolal vnuk, že musí určitě přijít, to si, babi, vůbec neumíš představit, byl jsem na zkouškách do hudebky a víš co? Hrál jsem na dvě křídla, na dvě opravdický, to jsem ještě nikdy nehrál a nejlepší bude, když k vám přijdu a všechno vám přehraju, co jsem tam hrál.

Takže jeho návštěva se protáhla, hrál až do večera, snědl něco na posilněnou a odešel domů dělat přípravu do školy. Já jsem si uvědomila, že si mám připravit na úterý novou lekci z angličtiny, zabralo mi to dost času a o nic jiného jsem se už nestarala.

Proto mě úterní ráno tak překvapilo. Vždycky můj první pohled věnuji zahrádce, ta chudák dopadla. Muselo být jistě -5. Ale nemohla jsem ji dlouho litovat. Přichystala jsem na oběd a připravovala se k odchodu. Betynka už pozná, že mám něco jiného na sobě, že si chystám tašku a že tedy půjdu pryč. Vyhledá páníčka a přitulí se. Je schoulená na klíně, zpod rukávu vykukují jen očka, tady jsem a počkám tu na tebe. Však když se v poledne vrátím, vítá mne tak, že by nejraději dělala ve vzduchu kotrmelce.

Hodina angličtiny byla dobrá. Vítám vás, dámy a pane, jak se máte, kdo má něco pro nás, začíná lektorka v angličtině. Z velké části si tvoříme hodinu my. Kdo byl na cestách, pohovoří a dá kolovat fotky cizí země, kdo něco pěkného zažil, byl na výstavě, výletě, zpíval se sborem apod. také povypráví, někdo přečte zajímavost, dnes to bylo o prvním letu člověka do vesmíru. Protože nás čeká lekce o zdraví, přečte kolegyně statistiku nejčastějších nemocí a jak si vedou Češi. Chce ještě někdo mluvit? Poslechneme si příběh o Robinu Hoodovi a jiná kolegyně má něco o nových výtvorech D. Černého. Následně čteme z promítací tabule zprávu o útulcích pro nemocná zvířata v US a povídáme si o záchranné stanici u nás, kterou máme nedaleko. Stihneme slovíčka k tématu Zdraví a několik cvičení z učebnice, víc už se do hodiny nevejde. Jsme spokojeni, poděkujeme, loučíme se.

Při cestě domů se v myšlenkách zase vracím k nočnímu mrazu. Pozoruji omrzlé hlohy i lípy, šeřík a rozkvetlé jírovce zůstaly nepoškozeny. Odpoledne si přehraji, co je potřeba na podvečerní hodinu kytary.

Cestou na hodinu poletují po chodníku spadané růžové květy z keřů nad plotem. Mám dobrou náladu, usmívám se. Jednak se těším na hraní a jednak myslím na své vnuky.

Jeden se sám naučil přes zimu na piano hodně skladeb podle návodu na You Tube, druhý se učil podobně, ale na kytaru, a teď si koupil k narozeninám druhou, elektrickou. Vím, že impulsem byla jejich babička. Potkali mne na podzim, jak si vykračuji na zastávku autobusu, byla už zima a tma, ale já vesele s kytarou přes rameno. No ne, babi, ty jdeš fakt na hodinu? Ten mladší přiznal, že vždycky, když jsme u nás slavili, hrála babička na piano a to se mu líbilo. Toho staršího jsem si nedávno pouštěla na videu. Nebyl mu ani rok, mám ho na klíně, hraji mu a zpívám Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem, bum bum bum trefují se dětské ručky do klapek, házela je Honzíčkovi otevřeným okýnkem.