Ráda třeba vzpomínám na den, kdy nás náš pan profesor poslal fotografovat do vyzdobeného festivalového města. Každý rok se totiž ve Zlíně koná Festival filmů pro děti a mládež. Měli jsme na pěti fotografiích zachytit tuto slavnostní atmosféru. Když si to proti mě vykračoval herec Jan Čenský, už jsem se viděla, jak budu mít tu nejkrásnější fotku. Poprosila jsem ho s úsměvem, jestli si ho můžu vyfotografovat. On rovněž s úsměvem souhlasil. Když jsem ho ale začala aranžovat ke starému historickému autu, úsměv na rtech se začal ztrácet. Nejhezčí fotku z festivalu měla spolužačka, která zachytila Měchurovou, jak manipuluje s panem Čenským.

Vraťme se ale k mojí titulní fotografii. Je to jedna z domácího úkolu - zátiší s knihou. Jsou na ní knihy z kolekce Český rok - Jaro, Léto, Podzim a Zima, kterou vydal Klub čtenářů, a od kterého jsme odebírali knihy do naší knihovny. Jaro je z roku 1978, Léto vyšlo o rok pozděj v roce 1979 a Podzim v roce 1980. Potom jsme asi začali šetřit, protože Zimu jsme si následující rok neobjednali. Za pár roků nás to hodně mrzelo, ale čtvrtou knihu, Zimu do série, už jsme nikde nesehnali, ani v antikvariátu. 

Na začátku každého dílu je napsáno Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádánkách. Autory, kteří tato lidová dílka sesbírali jsou Karel Plicka a František Volf. Krásnými kresbami je doplnil malíř Karel Svolínský. 

Naše děti měly tyto knihy hodně rády. Napřed jsme jim z nich četli my dva, později už slabikovaly samy. I naši vnuci si v nich rádi listují. Povídáme si s nimi o různých lidových zvycích v různých krajích Čech a Moravy, a v různých ročních obdobích.

Jak je možné, že na fotografii mám sbírku kompletní, kde se tam vzala ta čtvrtá kniha? Mimochodem, vyšla již v roce 1960. Je trošku menší, a je znovu vyvázaná.

A tady se v mém příběhu dostávám k tomu, jak často si s námi život hraje, jak v něm hrají roli různá překvapení, náhody a dokonce i malé zázraky. 

Když se naše starší dcera Radka dostala do puberty, docela nás to zaskočilo. Začala se zavírat doma, poslouchala písničky skupiny Oceán a Shalom. Zamilovala se nám do zpěváka Petra Muka. Každý den obarvila nějaký svršek na černou barvu, dokonce i vlasy dostaly havranovou čerň. S kamarádkou jim na gymplu přezdívali "Sicilské vdovy." Nám se to moc nelíbilo, v mládí se má užívat. Jednou ji manžel doslova vyhodil z domu, a poslal do ulic. Zašly si s kamarádou na kávu do jedné kavárny. A tam seděl On. Do Petra Muka měl daleko, byl ale statný, chrabrý a měl to správné české jméno - Václav. Nastoupil po vojně k policii, a proto byl na školení v Policejní škole, kterou máme v našem městě. Smůla byla v tom, že byl až z Děčína, města vzdáleného od nás asi 400 km. Protože už neměl maminku, a žil sám s tatínkem, souhlasili jsme s tím, že byla svatba, a dcera se v 21 letech od nás odstěhovala.

Když se byla poprvé představit, vrátila se pod paží s tlustou, modrou, poněkud ošuntělou knihou - Zimou. My teď máme sbírku kompletní, a ona už 28 roků bydlí v překrásném kraji na severu republiky. Měli jen tu jedinou, která jim stejně nebyla k ničemu.