(pokračování 1. dílu)

Když se dveře zabouchly, běžel jsem zpět do ložnice. Chtěl jsem zjistit, co Dr. Zhonga přimělo pohladit draka s takovou něhou. Drak byl neobvyklé umělecké dílo. Nevypadal jako vychrtlé rudé zvíře na velšské vlajce ani jako tříhlavá bestie ve starých českých pohádkách, kde chrlí oheň z hrdla a děsí děti. Drak přede mnou byl vyroben z bronzu a byl bizarní kříženec divokých a domácích zvířat. Nikdy předtím jsem neviděl tak podivné stvoření. Na těle hada byla hlava velblouda a na ní rostl pár paroží jelena. Jeho břicho, ploché jako skořápka škeble, bylo hustě pokryto šupinami kapra a pětiprsté drápy, ostré jako chirurgický nůž, se natahovaly do vzduchu jako by chtěly popadnout jeho imaginární kořist a roztrhat ji na kusy. V jednom z drápů držel perlu. Jeho chodidla byly tygří a jeho uši kraví. Ale především mě upoutaly jeho nezvykle velké oči. Byly kulaté, tmavé a lesklé, vyrobené z mramoru nebo jiného drahého kamene. Oči neseděly po stranách hlavy jako oči velblouda, ale v přední části obličeje, což mu dodávalo lidský vzhled. Oči zíraly na nás a na všechno kolem. Tři čtvrtiny místnosti byly v úhlu jeho pohledu, včetně vstupních dveří a šatní skříně, kterou jsme přišli opravit.

"Ten drak je zatraceně děsivý monstrum," slyšel jsem za sebou Šejnův hlas. Otočil jsem se na něj se zvednutým obočím. "Nechtěl bych ho mít jako hračku ani náhodou. Ta zatracená věc by mi způsobila noční můry. Už jen při pohledu na něj se mi hejbou střeva.“

"Opravdu?" nesouhlasil jsem. „V čínské mytologii drak držící perlu je dobrý tvor. Přátelský jako mopslík a neškodný jako ovce. Pomáhá lidem v nouzi a nebezpečí, bojuje se zlem, dává hojnost vody pro zemědělce a těm, kdo ho uctívají a přinášejí mu oběti, dává naději, sílu, zdraví, energii a štěstí."

"Kecy," řekl Jerry, který k nám tajně přišel, aby viděl, o čem mluvíme.

"To jsem četl v Daily News," řekl jsem, abych se bránil.

"Blbost!" zavrčel.

"Zajímalo by mě, kolik ta věc váží," řekl Šejn, a aniž by čekal na Jerryho souhlas, udělal dva rychlé kroky k soše a natáhl paži, aby ji uchopil.

Ale než dostal šanci, zastavil ho Jerryho řev. "Neopovažuj se ho dotknout!"

Šejnovi ztuhla ruka. „Chtěl jsem jen cejtit tu váhu. To se smí, ne? Jen dvě vteřiny bych tu věc držel v ruce, zvedl bych ji jemně jako ten Číňan. Nevěděl by o tom. Byl bych opatrnej, slibuju."

"Řekl jsem, abyses neopovažoval toho draka dotknout!" zopakoval Jerry ostře. "To je dnes už moje třetí varování, chlapče." Socha je majetkem majitele a dotýkat se jí je v rozporu s mými pravidly. Jsme tu, abychom pracovali a uspokojili doktorovo přání a požadavky. Dokud ti výslovně nedovolí potěžkat sochu, nemůžeš to udělat sám od sebe. Panimaješ?"

Šejn skepticky pokrčil rameny, ale poslechl.

Začali jsme pracovat. Přikryli jsme oděvy dekou a Jerry začal vrtat první díru. Jeho strach se ukázal jako oprávněný—strop byl betonový blok a vyvrtání osmi děr by nám zabralo hodiny.

"Toho jsem se bál. Beton je tvrdý jako žula a já já jsem vzal jenom vrtáky na dřevo a hliník. Každopádně to zkusíme a uvidíme, co z toho bude. Budeme se střídat, Jane,“ řekl. „Nejdřív budu vrtat já. A ty,“ podíval se na Shayna, „zapoj vysavač a vysaj odrolenou omítku.“

Žebřík jsme umístili do skříně, ale drželi jsme ho v dostatečné vzdálenosti od šatů. Vrtali jsme a bylo to vyčerpávající. Žebřík se chvěl a naše paže slábly. Když jsme nemotorně stáli na žebříku a drželi jsme vrták nad hlavou, pozice nám nedovolovala vyvinout maximální sílu. Po několika vystřídáních jsem to vzdal. Svaly mých paží se proměnily v rosol a cítil jsem, že nejsem schopen udržet nic těžšího než šálek kávy. Jerry byl také vyčerpaný.

Ztratil jsem nervy. "Zatracený oblečení!" Proklínal jsem nadupanou skříň. „Proč ten Číňan nechce, aby jsme je dali stranou a usnadnil nám práci? Nebude o ničem vědět. Jak můžeme bejt v poledne pryč, když smíme vrtat jen ty zatracený díry a stojíme metr od nich? Měli bysme umístit žebřík přímo pod kolejnici. Uplynulo půl hodiny a my jsme sotva vyvrtali jednu!"

Jerry věděl, že mám pravdu, a přemýšlel o svých možnostech. Cítil se uvězněn svou morálkou. Měl by se držet svých pravidel, nebo je porušit v zájmu vzájemného prospěchu? Před půl hodinou křičel na Šejna, aby se draka nedotýkal, a teď, když byl unavený, by neváhal překročit své zásady? „Obávám se,“ řekl nakonec, „že menší zlo bude řešením pro tento případ. Šejne, sundej ty košile a bundy. Ale varuju tě! Nezaměň je a udělej na posteli tři stejný hromádky. Když skončíme, musej bejt vráceny zpět přesně ve stejném pořadí. Panimaješ? A ty,“ obrátil se ke mně, „pojď si dát protein než začneme znovu vrtat.“

Šejn okamžitě protestoval. „To není fér, aby jste si dávali pauzu! Taky mám sakra hlad!"

Jerry se k němu otočil. "O nic nepřijdeš. Budeš jíst, až budeme vrtat."

"To je diskriminace!" Shayne vyštěkl.

"Takovou nestoudnou lež jsem ještě neslyšel!" zařval Jerry do Šejnovy tváře. „Říkal jsem ti, že budeš jíst, až budeme vrtat! Později budeš mít desetkrát víc volnýho času na hltání než my teď. Dovol, abych tě poučil, chlapče. Jsme tým, pokud sis toho ještě nevšiml, a každej v něm máme různé pozice. Pokud si pořádně nezorganizujeme pracovní dobu, zůstaneme tu trčet až do noci. Ten chlap chce, abychom vypadli do poledne! Panimaješ?"

"Panimaješ?" Shayne napodobil Jerryho hlas. "Přestaň říkat to posraný panimaješ." Ne panimaješ. Já tedy opravdu ne!"

„Ne panimaješ᾽ je blábol, Šejne. Pokud nerozumíš, co ti pan Bernezie říká, musíš říct: „ja něpanimaju᾽,“ vložil jsem se do diskuze a zdvořile jsem ho opravil.

"Tak kurva ja něpanimaju," zopakoval Šejn perfektní ruštinou.

Jerryho vztek vzrostl. „Chceš se mi vysmívat? Mě? Tvojemu šéfovi? Copak si neuvědomuješ, chlapče, že tě můžu na fleku vyhodit? Jseš to ty, kdo mě potřebuje, ne já tebe. Vlezls do mý dílny s prosíkem, abych ti dal šanci. Takže pokud ti mozek dokáže vyřešit tuto jednoduchou rovnici, drž jazyk za zuby a tancuj podle mojí melodie! Panimaješ? To je moje čtvrtý a poslední varování. Ještě jednou a jedeš domů. Po svých. Bez milosti."

Šejn něco zamumlal, čemu ani jeden z nás nerozuměl. Zavřel za sebou dveře, kde ventiloval svou frustraci do prostor ložnice.

  Posadili jsme se ke kulatému stolu a beze slova jsme jedli cuketový sýr, který Jerry toho rána koupil v Bedford Cheese Shop. Jerry stále nedokázal vstřebat vztek, zatímco mé myšlenky se vrátily k Dr. Zhongovi a jeho synovi. "Co si myslíš o těch dvou Číňanech?" řekl jsem mu, abych prolomil ticho.

Ale Jerry bez zájmu strnule pokrčil rameny. "A co s nimi?"

„Nechápu, proč je doktor tak rezervovaný, hrubý a nevlídný, když s námi mluví. Viděls jak vřele si povídal se svým synem? A jak jemně pohladil toho draka? Byl to úplně jiný muž."

"No a co? Nejsem tu, abych o nich vynášel soudy. Mým jediným zájmem je mít práci hotovou a dostat zaplaceno. Víš, kolik mi slíbil za tu sračku, kterou přišroubujeme ke stropu? Dva tisíce! To je vše, co mě zajímá. A jestli je to King Kong nebo Ching Chong zapomenu ve chvíli, když za nim zavřu dveře. Počítají se peníze, ne jeho nálada."

Nesouhlasil jsem. „Každý muž v sobě nese pocit důstojnosti. Číňané to dělají stejně jako já, ty nebo Šejn. Nechápu jak to můžeš tak snadno strávit. To, že se k nám chová jako k rohožce, ve mně vyvolává hrozný pocit."

Než mohl Jerry cokoli říct, zaslechli jsme z ložnice trhavý smích. Byl to Šejn, který vytahoval ze skříně košile a bundy a obveseloval se něčím strašně zábavným.

"To dítě zjistilo, že ho ta práce baví," přemítal Jerry. "To je dobrý znamení."

"Jo. Určitě je to lepší než tě obviňovat z diskriminace,“ škádlil jsem ho. "Měli bychom se jít podívat, co provádí."

"Teď ne. Až dojíme ty sýry."

Smích za dveřmi utichl a zvuk, který následoval, byl proud substantiv, adjektiv a verb vyslovovaných rychle v pětislovných sekvencích, zdůrazňujících to třetí: Ching-Ming-růžový-smrad-spoj; myslet-lpět-pít-ink-ing; cink-dřez- houpačka -kluziště-fink. S každým slovem Šejn dupl nohou na koberec v tanečním rytmu kpanlogo.

Hořel jsem zvědavostí, ale Jerrymu Šejnovo vyvádění bylo lhostejné. Když dojedl všechny sýry z talíře, otevřel si láhev minerálky a pomalu ji srkal. Nepochybně přemýšlel o riziku, které na sebe vzal vrtáním otvorů do betonového stropu měkkými vrtáky určenými pouze pro vrtání dřeva a hliníku.

Náhle se s hlasitým bouchnutím otevřely dveře bytu a Dr. Zhong vnikl do obývacího pokoje, rudý vzteky. Opovržlivě na nás pohlédl a beze slova udělal čtyři dlouhé kroky k ložnici. Šokováni jeho chováním jsme vyskočili na nohy a běželi za ním. Chytil za kliku a zatáhl. To, co jsme viděli, nás na místě zmrazilo. Před námi stál Šejn, měl na sobě růžové kalhotky, takové to sexy spodní prádlo, které se ženám zařezává do hýždí a tančil.

"Ježíši Kriste!" vykřikl jsem zděšeně.

"Ach ne!" zasténal Jerry.

"Ty špinavý prase!" zaryčel Dr. Zhong. "Jak se opovažuješ! Sundej to ze sebe!"

Šejn okamžitě přestal tančit a rychle udělal, co mu bylo řečeno. Dr. Zhong mu vytrhl kalhotky z ruky a strčil si je do kapsy. Pak se otočil k Jerrymu a zavrčel: „Chci, abyste odtáhli. Okamžitě!"

Nevím, jestli čekal, že se Jerry bude hádat a smlouvat, ale on se ani nehádal a ani nesmlouval. K mému překvapení nic neříkal. Nekřičel na Šejn, nenabídl Dr. Zhongovi žádnou omluvu za Šejnovo pubertální chování, nepoložil mu otázku ohledně nedokončené práce, nepokoušel se vyjednávat, aby získal slíbené dva tisíce. „Chlapci,“ otočil se k nám a řekl klidně, „Slyšeli jste přání pana doktora, že? Pojďme si zabalit nářadí."

Za deset minut jsme byli venku. Když nás výtah vezl z 22. patra dolů do haly, Jerry o něčem přemýšlel. Brzy se mu rozšířily panenky poznáním. "Chlapci, myslím, že jsem na to přišel," řekl. Netušili jsme, o čem mluví. „Nezajímalo vás, jak se doktor dozvěděl o tom, co se děje v ložnici? Ne? Napovím vám: drak." Stále jsme nechápali, oč mu jde. "Nic? Dobře, dám vám další nápovědu: dračí oči."

"Byly lesklý a zářily jako mramor,“ řekl jsem.

„Byly lesklý, protože byly ze skla. Byly to vlastně čočky. Drak byl skrytá kamera, příteli. Pamatujete si, jak doktor pohladil drakovu hlavu? Divili jste se, jak jemně to udělal. Tím tahem zapnul kameru. A perla v drápech šelmy byl mikrofon. Doktůrek dobře věděl, co děláme a o čem jsme celou dobu mluvili. Na svym mobilu viděl každej náš pohyb a slyšel každý naše slovo. Taky viděl jak Šejn vytahuje oblečení ze skříně, navlíká si ty růžový kalhotky a dělá si z nich legraci. Proto vyběhl nahoru. Mimochodem,“ obrátil se k Šejnovi, „kdes je našel? Doufám, žes neslídil v jejich posteli!"

"To ne. Visely na ramínku ve skříni vmáčknutý mezi košile a saka."

"Divný, nemyslíš?" ujelo mi. „Žádná žena tam nebyla. Skříň byla plná pánských věcí, které patřily těm dvěma mužům, otci a synovi."

"Těm dvěma mužům říkáš? To je pravda, Jane, ale ne otci a synovi." Jerry viděl můj zmatený obličej. „Pořád to nechápeš, nevinnej profesore filozofie z východní Evropy? Napovím ti: goluboj.”

"Cože? Ten doktůrek?" Byl jsem zmatený.

"Jo. Ten mladíček taky. Byl doktorova milostná hračka."

Ale než jsem mohl zareagovat, přerušil mě Šejn. „Pane Bernezie,“ zamumlal, „vyhodíte mě teď kvůli tomu, co se stalo? Říkal jste, že když mě napomenete po pátý, pošlete mě na fleku domů."

Jerry zavrtěl hlavou. "Ač to zní absurdně, chlapče, měl bych ti poděkovat." Šejn se na něj nevěřícně podíval. "Jo, to bych měl, protožes mě zachránil. Měl jsem z toho chlápka špatnej pocit od chvíle, kdy na mě štěkal přes interkom. Během čtyřiceti let, co tu práci dělám, jsem se naučil bejt ostražitej. Když je zákazník neuctivej, tak pryč od něj. A cítil jsem se hůř a hůř, když jsme začali vrtat a uvědomil si, že nemám vrtáky, abych se provrtal skrz beton. Bál jsem se, co mám dělat, ale ty Šejne jsi problém vyřešil. Dostals nás ven." Přátelsky plácl chlapci po rameni.

Nemohl jsem uvěřit, co jsem slyšel. "A co ty dva slíbený tisíce?"

Jerry mávl rukou. "Co s nimi? O ty peníze mi nejde. Brzy je seženu někde jinde. Lidi mi stále volaj."

Za to jsem měl Jerryho rád. Líbil se mi jeho komplikovaný charakter. Ano, byl nepředvídatelný. Hodně si protiřečil. Byl bestie. Byl lovec peněz. Ale nakonec to byl slušný člověk a to mě pokaždé uklidnilo.

(konec)