Lenka milovala přírodu odevždy, co jsme se znali. I já měl courání po lesích, přenocování pod širým nebem a vychutnávání si náruče hor rád, ale všechno bylo tak nějak v normě. Už za svobodna jsme pravidelně jezdívali do chalupy, kterou Lenka zdědila přímým odkazem po své stařičké prababičce a která se nacházela v zapadlém koutě orlického podhůří. Užívali jsme si tam všech těch přírodních krás, i sami sebe navzájem, snažili se to stavení nějak udržovat, aby se nám nerozpadávalo pod rukama, ale vždycky jsme se vraceli domů do města. Napřed každý k sobě a později po sestěhování ke mně do bytu, který jsem měl pronajatý.

Všechno se počalo měnit s příchodem Lenčina těhotenství, cosi se v ní přepnulo a začalo to tím, že přestala jíst jakoukoli stravu živočišného původu. Už předtím byla vegetariánkou, zdůvodňovala to svým postojem ke zvířatům a já, ač klasický masožravec jsem to chápal. Prostě jsme si nic nevyčítali a jedli každý podle sebe. Nicméně s obdržením těhotenského průkazu přešla na veganství se slovy, že nebude svoje dítě otravovat živočišnými jedy. Přišlo mi to ujeté, naopak jsem si myslel, že naše nenarozené dítě nebude dostávat všechny potřebné látky ke svému vývoji, ale Lenka si nedala říct. Živočišné bílkoviny nahradila jakýmisi doplňky stravy, pilulkami, v jejichž údajný přírodní původ jsem absolutně nevěřil. Copak může být přírodního původu nějaká látka, plně nahrazující živočišnou bílkovinu, aniž by přitom pocházela z živočicha?

„Klidně si tady shnij v té své nesmyslné a uhoněné společnosti, já odcházím s Péťou na Kačenku, a jestli se mi v tom budeš snažit zabránit, budu to považovat za domácí násilí.“ Naše spory ohledně způsobu života, výživy a nakonec i výchovy malého způsobily napřed odluku od stolu a od lože, jak se v přeneseném slova smyslu říká, a pak i odluku skutečnou. Lenka svá slova myslela vážně, sbalila malého a definitivně se přesunula do své chalupy, které jsme dle dávných tradic říkali Kačenka.

„Mám požádat o rozvod?“ ptal jsem se sám sebe, dlouho zvažoval tento životní krok, ale pak jsem ho zavrhl. S Lenkou jsme se sice odcizili už dávno, krom různých názorů ohledně stravy a výchovy mě prakticky vyřadila z života coby partnera záhy po Péťově narození, ale ten klučina byl přece jen stále můj syn. A já si řekl, že pokud zůstaneme s Lenkou v manželství, budu toho pro něj moct dělat aspoň o trochu víc, než kdybychom se rozvedli a soud mi přiřkl jen omezené kontakty.

Nastalo údobí, v němž jsem na Kačenku jezdil velice často, prakticky každý víkend a o dovolených. Vždy jsem si s sebou vzal jídlo, neb s nějakým servisem od Lenky jsem nemohl počítat. Tamní čas jsem trávil napůl s Péťou a napůl údržbářskými pracemi na Kačence, aby jim jednoho krásného dne nespadla na hlavu. Mimo to jsem dával Lence dost peněz, sice toho při svém způsobu života moc nespotřebovala, ale ne všechny potraviny si dokázala vypěstovat na zahrádce, nějaký ten otop na zimu též potřebovala, a tak podobně. Odměnou za toto všechno materiální i nemateriální snažení mi byla Péťova radost z mé přítomnosti, a to mi stačilo. On zvolna procházel předškolním věkem, Lenka ho krom občasné povinné návštěvy u pediatra nebo cesty do přilehlé vsi pro něco opravdu nezbytného zcela izolovala od lidí a já se mu kromě táty snažil dělat aspoň pomyslný most do civilizace.

***

„Tomáši, viď, že mi nebudeš nevěrný se svou vlastní manželkou?“ Péťa už byl ve školním věku a v mém životě došlo k další hluboké změně. Dal jsem se dohromady s Irenou, milou, půvabnou a veskrze vstřícnou rozvedenou ženou, která krom stejně starého Pavlíka jako můj syn disponovala obrovskou dávkou empatie a smyslu pro humor. Na začátku našeho vztahu jsme si vyložili karty na stůl, já ji obeznámil se svou rodinnou situací, ona to přijala a jen si občas v legraci neodpustila ono paradoxní popíchnutí ohledně mé případné nevěry s mou zákonnou. Oběma nám bylo jasné, že to budu muset časem nějak řešit, ale v té době jsme to odložili a já jen omezil své cesty na Kačenku tak jednou za čtrnáct dní.

Irenin Pavlík chodil do druhé třídy, skamarádil se se mnou, byl to společenský kluk a rád se nám doma chlubíval, co zase vymyslel za kulišárnu se spolužáky, až jsme ho občas museli v jeho dětských aktivitách krotit. Bohužel nic podobného jsem nemohl říct o Péťovi, protože Lenka si pro něj vyjednala domácí výuku.

„Ten kluk jednou dospěje a chtě nechtě bude muset do společnosti, jak on to ustojí, když vyrůstá úplně izolovaně?“ trápil jsem se, když jsem porovnával ty dva. Tuhle otázku jsem nepokládal jen sám sobě, ale též Ireně, ta jen posmutněle zakroutila hlavou a řekla, že je jí to líto. Když jsem se na totéž zeptal Lenky, naštvala se a vyndala mi, co mě to napadá za nesmysly. Nevím, co si přitom myslela a nechci spekulovat, jestli se toho sama taky podvědomě bála, ale za žádnou cenu si to nechtěla připustit.

Péťa měl dobré srdce, o tom žádná, ale s nikým ze svých vrstevníků se nekamarádil, neb neměl jak. Největším potěšením mu byla starost o přírodu, nezapomenu, jak se mi jednou s očima navrch hlavy pochlubil, že zachránil brouka, který se topil v kaluži po dešti. Jindy omylem rozšlápl šneka a byl z toho tak smutný, že jsem ho musel celý den utěšovat.

***

„Táto, maminka upadla a já ji nemůžu probudit, přijedeš?“ Rozuzlení přišlo na sklonku loňského jara jako blesk z čistého nebe. Péťa měl od Lenky zakázáno používat její mobilní telefon krom zcela výjimečných akutních případů a svůj vlastní ani neměl. Teď se mi najednou ozval vyděšeným dětským hlasem, mě polil studený pot a okamžitě jsem začal konat. Napřed jsem se snažil synka uklidnit, jak jen to bylo možné, pak jsem mu řekl, že tam posílám rychlou záchranku a že též vyrážím, přijedu co nejdřív. Leč veškerá snaha byla marná, Lence praskla aorta a ona byla během pár okamžiků mrtvá. Následná pitva prokázala výduť, o níž mi nikdy neřekla, netuším, zda o ní sama vůbec věděla.

Ještě téhož dne jsem sebral Péťu a odvezl ho k nám domů k Ireně a Pavlíkovi. Nechci na svou nebožku Lenku nasazovat psí hlavu a tvrdit, že to bylo tou veganskou stravou, ale když si ti dva kluci stoupli vedle sebe, Péťa byl skoro o hlavu menší, subtilní a připadal mi jaksi průsvitný. Navíc zpočátku nemohl vůbec pochopit, že najednou přišel k nevlastnímu bráškovi a nevlastní mamince. Bylo mi jasné, že náhlá ztráta vlastní mámy, navíc před jeho očima mu musela způsobit obrovský šok, ale bylo v tom i něco jiného, chyběla mu socializace a on se neznámých lidí bál.

Ještě horší to bylo, když najednou po vší té domácí výuce nastoupil loni v září do školy. Vědomosti celkem zvládal, křivdil bych Lence, kdybych tvrdil, že tohle zanedbala, ale problém byl s tím, že se paní učitelka nevěnuje pouze jemu a hlavně se spolužáky.

Díky Ireně a Pavlíkovi mohu mluvit o obrovském štěstí, oba ho přijali jako vlastního. Má nyní už manželka nečinila rozdílu mezi oběma kluky a s obrovskou láskou a péčí se mu snažila pomoct v začlenění do běžné společnosti. A Pavlík, ten to vzal jako výzvu. Oba nastoupili do stejné třetí třídy a on za cenu několika rvaček a modřin chránil svého čerstvě nabytého bratra před ostatními, pro které by byl Péťa se svou naivitou snadnou kořistí. Však znáte děti, taky jste chodili do školy.

Dnes víc jak po roce od Lenčiny smrti je z Péti normální kluk, který si nejen dokáže pochutnat na běžné stravě, ale občas, zvlášť spolu s Pavlíkem vyvede rošťárnou, hodnou zdravého aktivního čerstvého čtvrťáka. Musím se přiznat, že jsem asi slaboch, Kačenku jsem prodal, aby mi nepřipomínala časy minulé. A přitom děkuju osudu, že mi přihrál do cesty Irenu s Pavlíkem a hlavně jim oběma za to, že jsou takoví, jací jsou.