Vážil jsem tehdy 120 kg při výšce 184 cm. Obezita. Celý život jsem sportoval. Také při té váze 4x týdně. To ale nepomůže. Mé tělo se s tou nadbytečnou energií neumělo vyrovnat, a zkolabovalo. Byl jsem zrovna na vyšetření na klinice pracovního lékařství, kam mě poslal zaměstnavatel. Lékařka mi hlásí výsledky: „Byla u vás zjištěna hodnota cukru 19,6 mmol. Máte diabetes mellitus“ sdělili mi verdikt. „Neprodleně se hlaste u vás v diabetické poradně“.

Přijel jsem domů a zamířil do výše uvedeného zařízení. Nasadili mi prášky a seznámili mě s chorobou. Jak mám s ní žít a bojovat. Je silnější než panák slivovice a nezbavíte se jí.

V hlavě se mi ihned propojily asociace. Vzpomněl jsem si na otce mého kamaráda, jak bez noh na vozíku před hospodou popíjel pivo a kouřil. Měl silnou cukrovku, a proto mu amputovali nohy. Pivo mu donesli štamgasti, ale na záchod ho nikdo nedotlačil. Tenkrát WC pro invalidy nebylo. Byl to smutný pohled, jak tam člověk, který byl ještě před pár lety plný energie, sedí tam počuraný jako bezdomovec. Tak to ne. Tak nechci skončit. Budu bojovat! Nasadil jsem dietu. Tři dny jsem nejedl, aby se mi žaludek zmenšil a nežadonil. Jedl jsem třetinu toho, co obvykle, a za rok a půl bylo 30 kg dole. Důležité je ale to, že si váhu držím dodnes. Sport je jenom doplněk, ale to hlavní je snížit přísun energie. Vůle je cesta. Vidím to dnes v posilovně. Lidi chtějí zhubnout, tak jdou cvičit, ale doma se nacpou a úbytek žádný.

Ošetřující lékař se mě zeptal, zda nechci lázně. Kdo by nechtěl. Vybral jsem si Karlovy Vary. Můj spolužák, co se mnou seděl v lavici, tam dělal kněze. Aspoň za ním budu chodit pokecat na děkanství. Máma mi říkala: „Co blbneš. Proč nejedeš třeba do Luhačovic a trmácíš se přes celou republiku“? Měla pravdu. Stálo to tam za starou bačkoru. Na můj dotaz na cestu mi devět z deseti odpovídalo rusky. Pan děkan tam již také nesloužil. Měl konflikt s ruskou mafií, tak ho raději uklidili do Litoměřic. Je tam zástupce biskupa a probošt katedrály. 

V lázních se dostavím na vstupní prohlídku. V ordinaci sedí doktor v mém věku. Tlustý a určitě má také cukrovku. Povídá mi: „Jak jste to dělal pane Berka, že jste tolik zhubnul“? Odpovídám: „Není to sice, pane primáři, jednoduché, ale především nežrat. Také omezit chleba a pečivo. Mouka obsahuje především polysacharidy a ty se v těle rozkládají na disacharidy a ty na monosacharidy, jednoduché cukry, které jdou do krve“.

Lidé si mnohdy úmyslně nalhávají, proč to nejde. Například: „Nemám čas, netuším, jak se hýbat a co jíst, mám to v genech a nedá se s tím nic dělat, nemám pevnou vůli, pořád jím zdravě a nehubnu, je to pro mě stres, zítra začnu, na to nemám, to už nemá smysl, jsem na to starý“. Přejídání není nic jiného než závislost.

Není třeba vyhazovat peníze za výživové poradce a trenéry. Stačí chtít, mít vůli a dotahovat věci do konce. Snažit se být připravený na to, co může přijít. Nic neodkládat! Začít hned. Pokud obezita ohrožuje naše zdraví, a přejídání se mění v závislost, kterou sami nezvládneme, je naopak nutnost vyhledat neprodleně odborníka. To je pouze můj recept, který se mi osvědčil, ale nikomu ho nevnucuji. Mně těch možná pět let navíc stojí za to, proto chci něco pro to udělat. Výsledek vidíte na mé profilové fotce. Nikdo by mi nevěřil, že jsem kdysi měl 120 kg! Posuďte.