Mileniálové jsou líní, nechce se jim pracovat.

Husákovy děti zničily planetu.

Mladí jsou přecitlivělí, ze všeho se hroutí.

Senioři stále jen všechno kritizují.

Slyšeli jste někdy některé z těchto tvrzení? Nebo podobné, které lidem podle toho, v jakém jsou věku, přisuzuje určité vlastnosti, schopnosti, zpravidla něco negativního? Kdo se nikdy s nálepkováním podle věku nesetkal, je šťastný člověk nebo žije mimo realitu. Nemusí totiž vždy jít o složitá témata, stačí věty typu: „Babi, ve svých letech bys už měla přestat řídit, podívej, tady se píše, že senioři jsou nejhorší řidiči.“

„Milý vnoučku, jsem ráda, že máš o mě péči, ale koukni sem, tady se píše, že naopak nejčastěji bourají mladí řidiči.“

Škatulkování podle generací je velmi časté a mnohdy si v něm dovolíme to, co jinde ne. Příkladem je právě řízení auta. Říct, že ženy jsou mizerné řidičky, si nyní veřejně dovolí málokdo, protože by byl ihned lynčován za to, že podporuje genderové stereotypy, že ženy ponižuje. Ovšem, když se hází do jednoho pytle všichni lidé ve věku nad šedesát pět, prochází to snadněji, veřejné mínění to tolik nepohoršuje.

„U generací akceptujeme nálepky, které by u jiných skupin neprošly,“ upozorňuje britský politolog, profesor Bobby Duffy v knize v názvem Generace: Ovlivňuje to, kdy jste se narodili, kdo jste?

Odborník na generační mýty tvrdí: „Často se nyní mluví a píše o problémech mladých lidí. Ty problémy však připisujeme jejich charakteru, nikoliv kontextu, době, ve které žijí.“

Označování jednotlivých generací nabralo na síle poté, co se různé organizace zabývající se výzkumem veřejného mínění snažily pojmenovat, v čem se lidé různého věku liší. Zájem o takové údaje mají tvůrci reklam, obchodníci, lidé z marketingu, kteří tak snáze mohou cílit na zákazníky.

Jedním z nejzásadnějších v této oblasti je závěr amerického výzkumného institutu Pew Research Center, který rozdělil současné žijící generace podle rozmezí let podle dat narození. A sice takto:

1. Tichá generace (1928 – 1945),
2. Baby boomers (1946 – 1964),
3. Generace X, u nás se jí často říká Husákovy děti (1965 – 1980),
4. Mileniálové (1981 – 1996),
5. Generace Z (1997 – 2012).

Kritici takového rozdělování tvrdí, že jde o uměle vytvořené škatulky, které využívají jen novináři, tvůrci reklam, obchodníci, ale ve skutečnosti způsobují zbytečné střety mezi generacemi.

Typickým příkladem je vžitá představa, že lidé ve věku nad padesát let obtížně hledají zaměstnání. Mluví a píše se především o těch, kteří něco takového zažili, nicméně existuje obrovské množství takových, kteří si v tom věku našli lepší práci, rozjeli podnikání, změnili pracovní obor, jsou ve své profesi žádaní.

„Na adresu lidí ve věku nad padesát let často zaznívá, že se neučí pružně nové věci, ale to je předsudek. Od firem dlouhodobě posloucháme předsudky spojení s flexibilitou, schopností se učit nové postupy, používat nové technologie, nástroje, způsoby spolupráce. Ale často se tak vytváří umělé propasti, praxe je jiná,“ říká analytik pracovního trhu Tomáš Ervín Dombrovský.

S předsudky plynoucími ze zařazení do generačních škatulí se setkávají lidé v různém věku. Tady je příklad.

„Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, slyšela jsem, jak se o mě v kuchyňce bavili dva muži a jedna žena. Říkali: Hele, musíme si dát pozor, abychom na ni nezvýšili hlas. Tihle mladí se prý teď ze všeho hroutí. Četl jsem, že se jim říká generace sněhových vloček. Věř mi, já to znám, je stejně stará jako moje dcery a těm už se pomalu bojím cokoli říct, protože ze všeho mají úzkost, depresi a nevím co ještě…. Smáli se a ve mně to vyvolalo chuť ukázat jim, že zvládnu víc než oni. Jsme dispečeři velké firmy, která se zabývá logistikou, automobilovou dopravou. Po čase se ukázalo, že zvládám vše, šéf mě několikrát před všemi pochválil, dostala jsem prémie. A když ta ženská, co o mě tvrdila, že jsem hroutící se sněhová vločka, potřebuje zůstat doma, protože má často nemocné dítě, beru směny za ni. Tak ať nás mladé nikdo neháže do jednoho pytle,“ říká dvaadvacetiletá Veronika.

„Diskriminace kvůli vysokému věku je v české společnosti zakořeněná hlouběji než genderová nerovnost, o které se mluví častěji,“ vysvětluje socioložka Lucie Vidovičová. Ve své zprávě pro Národní institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a sytémových rizik uvádí: „Se stářím pracujeme jako se strašákem, bojíme se ho, je něco, co si ani nechceme připustit. Pracujeme v modelu tří krabic. Podle něj se v mládí vzděláváme, pak pracujeme a následně bychom měli odpočívat. Tento model je ale chybný, protože postrádáme úvahy o postupném odcházení do penze.“ Říká, že by nemělo být nemožné na čas z práce odejít, věnovat se třeba péči o blízkého a pak se do nějaké zaměstnání třeba v jiné pozici zase vrátit. Klidně třeba v šedesáti, když člověk usoudí, že má chuť a sílu pracovat. Jenže zařazování do škatulek vede k tomu, že se takový člověk často ani k práci nedostane, protože personalista ho rovnou šoupne do kategorie – starý, nepotřebný.

To, že se generační stereotypy objevují v nejrůznějších podobách, dokazuje i příběh, který se nedávno odehrál v jedné pražské rodině.

„Vnučka začala na rodinné oslavě vyprávět něco ve smyslu, že my jsme zničili planetu. Poučovala nás, co musíme dělat. Říkala, že náš problém je, že používáme plastová brčka, netřídíme odpad, neustále opakovala něco o klimatické katastrofě a že za to můžeme my. Já jsem se naštvala. Kdo to je my? Já se necítím být součástí nějaké skupiny, stáda. Od mládí mám zahradu, pěstuju zeleninu, ovoce, byliny. Nenakupuju oblečení v obchodních řetězcích jako ona, nelétám letadlem dvakrát ročně, nevozím si zadek v autě. Celý život žiju tak, jak dnes propagují ekologové, akorát, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, považuju za samozřejmost, že neplýtvám jídlem, že zpracovávám vše, mnohdy i zbytky, které by vnučka vyhodila. Nenechám se kritizovat a házet do nějaké škatule a pěkně od plic jsem jí to taky řekla,“ vypráví pětasedmdesátiletá Danuše.

Tvrdí, že nakonec si s vnučkou všechno vyříkala a neshoda jejich vztah nepoznamenala. „Možná, jsme si obě uvědomili, jak je hloupé dávat lidem nálepky podle toho, kolik je jim let. Já taky měla tendence říkat, že mladí jsou takoví a makoví,“ uzavírá.