Představte si, že vám někdo zakryje zrak a nechá vám ho  jen tři procenta. Já jsem to zkusila. No, zkusila; prostě jsem skoro zavřela oči a nechala si jen malinkou škvírku.   

Chtěla jsem si vyzkoušet, v jakém světě žije moje kolegyně a kamarádka ze smíšeného sboru Gaudium, Katka. První altík, stejně jako já.

Katka k nám do sboru přišla v září. Tedy, ona přišla o měsíc později než začal školní rok, protože byla v Himálaji. Ano, měsíc se toulala se svým přítelem po horských svazích, o kterých se nám, pohodlným a nedobrodružným náturám jen zdá. Věděli jsme, že do sboru přijde mladá dívka, která je těžce zrakově postižená. Dostala jsem ji na starost. To víte, sbormistři odhalili mou útlocitnou povahu a vybrali mě. Abych vám nalila čistého vína; sedím v první řadě a jsem stejně jako Katka prvním altíkem. No a Katka má taky svého kamaráda, vodícího psa, tudíž sbormistři ani tak nezvažovali mou skvělou povahu, jako spíš praktické umístění Katky a jejího psa v první řadě.

My všichni jsme tedy začali novou sborovou sezónu hned v září. V polovině října vstoupila do dveří zkušebny krásná, štíhlá a jako ašant opálená dívka, a kdyby nedržela na vodítku zlatého retrívra, nikoho by nenapadlo, že je to dívka s tak těžkým zrakovým postižením. Seznámení proběhlo spontánně. Chlapi se narovnali, zatáhli břicha a obdivně koukali po dívce jako ze škatulky. Bez rozdílu všichni jsme si museli pohladit Bena, dvanáctiletého psího profíka. Katka si s námi, co sedíme v první řadě, potřásla rukou a posadila se vedle mě. Od té doby mám po své levici Katku a u nohou trpělivého psa.

Hned první hodinu jsem poznala, že Katka, na rozdíl ode mě, umí noty, ba dokonce hraje perfektně na klavír. Notovou partituru studuje v tabletu pomocí silné lupy, ale nakonec se radši soustředí a poslouchá ostatní. Stačí jí chvíle a přidá se k nám. A na rozdíl od ostatních do příští hodiny zná skladbu perfektně zpaměti. S Katkou je legrace. Rozhodně patří mezi nejveselejší členy našeho sboru a její smích je zvučný, jak se sluší a patří na správný altík.

Občas, pravda, chybí na zkoušce. Jednou peče perníčky na nějakém sympóziu, pak zase lyžuje tu v Dolomitech, tu v Peci pod Sněžkou, nebo jezdí na vandr. Navíc je absolventkou dvou vysokých škol a pracuje jako vedoucí Vzdělávacího, informačního a poradenského centra. A aby to nebylo všechno tak jednoduché, jezdí Katka každý den do Prahy až z Berouna....

Nedávno se odebral Katčin pes Ben do důchodu a službu nastoupil dvouletý Deryl. Deryl je hnědý, kudrnatý, a ze všeho nejradši podává předměty na zem spadlé. Běda, upadnou-li mi noty! Fibichovu Jarní romanci, kterou budeme zpívat na dubnovém koncertu, mám tak trochu oslintanou a  mezi notami jsou četné dírky od psích zubů. Jenže když vidíte to psí nadšení, a tu touhu pomáhat, ty hnědé oči... no, co je proti tomu pomačkaná partitura!

Někdy jdu s Katkou a Derylem na metro. Najednou je cesta dobrodružstvím, vidoucí člověk si nutně musí uvědomit tu neskutečnou soustředěnost postiženého člověka a jeho psa. Z Deryla se rázem stane vážný profesionál, nesoucí plnou odpovědnost za svého pána. U každé sebemenší překážky se zastaví, upozorní na okraj chodníku, před přechodem počká, až si auta všimnou, že chce se svou paní přejít, rozumí všem  povelům a to i  doleva a doprava, no prostě jsem byla jeho výkonem uchvácená. Ovšem stejně jako Deryl, i Katka se musí velmi soustředit a Deryla za každý perfektní výkon  hodně chválit.

Katka nosí v kapse sáčky na psí hovínka, protože, představte si, že se najdou lidi, kteří na ni vyjedou, že je má po svém psovi uklidit  a je jim jedno, že ona ten psí poklad  nevidí. Ovšem na Katku si  takový hulvát nepřijde. Vyndá z kapsy sáček a vysvětlí, že by to moc ráda uklidila, ale nevidí. Pokud dotyčný bude tak laskav a pomůže vyřešit problém, zde je sáček...nikdo zatím laskav nebyl.

Katka mi taky vysvětlila, jak lyžuje. Má před sebou traséra a po stranách vodiče. Ti ji víceméně úspěšně navigují. Ovšem, na rozdíl od Deryla si kupodivu dost lidí plete pojmy vlevo a vpravo. Katka se směje, že je takovým pokusným králíkem pro studenty, kteří se v rámci výuky učí navigovat zrakově postižené lyžaře.

Katka ovládá mobil i počítač, pořádá přednášky a semináře, je autorkou několika publikací. Navíc je příjemná, pořád má dobrou náladu a jediné, co nechápu, jak to všechno stíhá. Jsem moc ráda, že mám  Katku vedle sebe alespoň jednou týdně. Každému  bych přála poznat takovou Katku, jen se bojím, že jich je jako šafránu. Hned by byl svět hezčí. I se třemi procenty zraku.

Tohle jsem napsala v roce 2009 na dnes již neexistující blog Lidobvých novin. Od té doby utekla spousta času a Katka sedí vedle mě na zkouškách dodnes. Její vodicí pejsek Deryl už není, ale Katka bude mít od září psa nového. Všichni ve sboru se na něj těšíme.

Mezitím se nám Katka vdala a se svým skvělým mužem Zdeňkem mají čtyři krásné děti. Katka je zvládá líp než mnohá matka bez handicapu. Na naše letní sborová soutředění jezdí Katka s celou svou rodinou. Na to letošní tentokrát přijede sama a bude bydlet se mnou. Už se moc těším nejen na zkoušky, ale taky na večírky, kdy si povídáme a hlavně zpíváme dlouho do noci. Katka hraje na klavír, nebo na kytaru a spát odchází mezi posledními.

Katka začala taky přednášet na plzeňské univerzitě, vyšla jí další knížka, důležitá pro její nevidomé souputníky, aby si věděli v životě rady stejně jako ona. Pořád je krásná, pořád jezdí na koloběžce, bruslích i na lyžích, hraje nejen na kytaru, ale taky na klavír a flétnu. Na letošní soustředění sestavila zpěvník pro nás, co neumíme slova a noty stejně dobře jako ona.  

Moje věty z roku 2009 Každému bych přála poznat takovou Katku, jen se bojím, že jich je jako šafránu. Hned by byl svět hezčí. I se třemi procenty zraku.... platí pořád, stonásobně.