Vdávala jsem se pár dní před svými 21. narozeninami, jako poslední holka ze třídy ze základky. Některé spolužačky byly v té době už dokonce rozvedené.
Svatební den začal malým průšvihem, mělo pro mě přijet auto a zavézt mě ke kadeřnici. Ouvej. Auto nejelo a nejelo a čas běžel jako splašený. Sestra měla sjednanou kadeřnici u nás v ulici a tak nakonec bylo rozhodnuto a šla jsem místo ní. Měla jsem dlouhé vlasy a již nebyl čas na složitou úpravu.
Svatební zvony nám zazvonily o deváté hodině dopolední. Obřady jsme měly hned dva, jeden civilní na MěÚ v Jeseníku a vzápětí církevní obřad v našem kostele, k tomu nezbytné focení u fotografa.
Obřady přeskočím, byly stejné jako spousta jiných. Za zmínku stojí snad jen to, že manželův kamarád si na naší svatbu pořídil zbrusu nový fotoaparát, prý budeme mít spoustu krásných momentek. A protože před svatbou udělal jen pár zkušebních cvaků, momentky byly většinou rozmazané šmouhy.
Z obřadu jsme přijeli k nám domů, kde měla být nachystána svatební tabule a vonět jídlo. Kuchařka měla nějaké zpoždění, na stolech byly sice nažehlené bílé ubrusy, ale to bylo tak nějak vše. Pamatuji si, že jsme se sestrou zachraňovaly trapnou situaci a rychle chystaly příbory, talíře, skleničky. A jen jsme si mezi sebou naštvaně špitaly, co paní kuchařka dělala, že nic neudělala…
Nakonec oběd dobře dopadl, všichni se najedli do sytosti, žíznit také nikdo nemusel a svatební veselí končilo hluboko po půlnoci.
Druhý den jsem si šla do nočního stolku pro svůj dívčí prstýnek, který jsem nosila od svých šestnácti let. Ouvej, prstýnek v krabičce, kam jsem ho jistojistě před obřadem uložila, nebyl, nebyl ani vypadnutý v zásuvce, nebyl ani pod postelí… Prostě nebyl nikde. Hledala jsem ho několik dní. Byl to můj první zlatý šperk, prstýnek s červeným rubínem a já ho měla moc rád
Šel čas a prstýnek jsem oželela i když mi pořád v hlavě hlodalo, kam se mohl ztratit. Přišly jiné starosti i radosti. Čas utíkal jako voda v řece Bělé a já v kočárku hojdala své první vytoužené miminko. Byl to malý ukřičený kluk. A že uměl řvát, nejraději se projevoval tak od sedmi hodin večer do půlnoci, pak si vždy s přestávkami zdříml, aby jeho křik nad ránem nabral na síle. Bála jsem se, že je vážně nemocný a rozhodla jsem se zajít k dětské lékařce i když mi při každé návštěvě tvrdila, že kluk je zdravý jen „trochu“ ukřičený. Nejinak tomu bylo i na té poslední kontrole. Měla jsem v úmyslu zastavit se ještě v obchodě pro nějaký malý nákup. Syn zcela náhodou v kočárku spal jako andílek. V tom se ke mně přižene jedna známá, dcera naší svatební kuchařky, kterou jsem docela dlouho neviděla. Říkejme ji třeba Máňa. Chytne se kočárku a začne jásat nad spícím miminem, jaký je to krásný kluk, který se v tu ránu probudil a začal křičet na celou ulici. A já stojím jako zkamenělá a nevěřícně zírám na její levou ruku, držící rukojeť kočárku.
„Odkud máš ten prstýnek“ vyhrknu na ni. Dítě v kočárku snad vycítilo nějaké drama a ztichlo.
Máňa bleskurychle schová levou ruku za záda a předstírá, že neví nač se ptám. Strká mi před oči pravou ruku, na které má taky nějaké prsteny. A prý to má od mámy. Jenže já vím, co jsem viděla.
„Ukaž mi levou ruku!“ Stojím si tvrdošíjně na svém. Natáhne tedy váhavě před sebe levou ruku.
„To je můj prstýnek! Kde jsi ho vzala?!“ odpověď znám a Máňa ví, že já vím.
Začne koktavě vysvětlovat, že ji ho dala maminka a že ona neví, kde ho vzala. Stahuje prstýnek z prsteníčku a cpe mi ho do dlaně a taky další prstýnky z pravé ruky. Ať si je vezmu všechny, že ona netušila, že mi ho její maminka ukradla. Svůj prstýnek si nechávám, ostatní zůstanou v její natažené dlani.
V tu chvíli mi bleskne hlavou, že už vím, proč nebyla nachystaná svatební tabule, kuchařka měla jinou práci, šmejdila a hledala, co by se dalo uzmout.
"Nahlásím to esenbákům," vyhrožuji. Máňa prosí, ať to nedělám. Její máma je prý jako straka, co se blýská musí mít. Já na to, že je to obyčejná zlodějka a ona není o nic lepší když se nestydí ukradené věci nosit.
Bylo mi z toho smutno, věděla jsem, že jsem tu svatební straku chytla, ale kolika lidem udělala to samé. Byla to vyhlášená svatební kuchařka. Ten můj prstýnek byl takový malý němý svědek o lidské hamižnosti a o obyčejné zlodějně.
Je tomu víc než padesát let, co se mi toto přihodilo a co si spolu s manželem občas na tuto příhodu vzpomeneme. Z ukřičeného klučíka vyrostl úžasný člověk se srdcem na pravém místě, který vždy dává k dobrému, že si svou zlobivost vybral do jednoho roku svého života.
Pošlete odkaz na tento článek
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %