Kdysi, už je to hodně dávno, jsem se skamarádil s malým, asi šestiletým klukem. Přesněji řečeno, nejdříve jsem se skamarádil s jeho matkou. Hodně jsem se s ní skamarádil. Protože žít se musí. Zejména, pokud je vám jenom třicet.
Pořád je lepší se kamarádit ve dvou, než žít sám. A to nejen ve třiceti letech.
Po čase jsem zjistil, že se kamarádím s tím klukem možná o něco víc než s jeho mámou. Evidentně postrádal ve své rodině mužský element. I když jsme se vídali jen občas, dával mi svou přízeň nepokrytě najevo. Dokonce se mnou chtěl i spát. Ale to by byl problém. Nebylo tam už místo.
Když jsme vešli do lesa nebo kamkoli mimo civilizaci a zvědavé oči jeho kamarádů, chytil mě za ruku a pořádně ji celou dobu tiskl. To by si před kamarády vůbec netroufl. Shodil by se před nimi. Jsem přece tvrďák, ne?
Jdeme, ruku v ruce lesní cestou, Pepa se pořád směje a cosi mi povídá, les voní stromy a létem a já cítím něco zvláštního, co vyzařuje z toho kluka.
„Pojď, něco ti ukážu, jo,“ řekl mi najednou a táhl mne na malou mýtinu na kraji lesa.
„Sem chodíme kouřit a tady máme svou skrýš,“ a odhrnul velký drn, zakrývající dutinu ve starém pařezu.
Po této jeho zpovědi jsem si vůbec netroufl klukovi cokoli vyčítat. Takoví malí kluci žijí totiž úplně jiné životy než my dospělí. A daleko bohatší než kdekterý milionář. A tak jsem vzal tento fakt zcela vážně na vědomí. Něco jsem o tom tehdy ještě věděl. Třicet není přece žádný věk.
„Že to neřekneš mámě, viď?“, obrátil se kluk na mne.
„Na mou duši, neřeknu. Přísahám. Na holej pupek,“ dušoval jsem se a malý Pepa se uklidnil. Neřekl jsem mámě pochopitelně nic, vždyť jsem přísahal. Na holej pupek.
Pepa byl skvělý. Chodili jsme s ním a jeho mámou občas i na procházky do nedalekého skalního města a vylezli jsme i na Mariinu vyhlídku a naše občasné soužití spělo k soužití trvalému. Pepa byl prostě skvělý. Jeho máma občas taky.
Jednou, na nákupech v Praze, zrovna když jsme kamsi mířili plnou tramvají, se kluk náhle ke mně obrátil a na celou tramvaj nečekaně zahalekal:
„Já tě chci mít za tátu!“
V té chvíli jsem byl naměkko. A celá tramvaj se v pohodě rozesmála. To je přesně ta chvíle, kdy se člověk nezmůže ani na slovo a toho malého jen pevně obejme.
Ale jak už to občas v životě bývá, tak ten je plný paradoxů a nečekaných chvil. A právě jedna z těchto chvil nás poslala časem každého na jinou cestu. Dialektika života je nevyzpytatelná. Netřeba to rozebírat. Ten, skoro padesátiletý, příběh je u konce.
Na Pepu vzpomínám ale moc rád. Jako by to byl můj Pepa. Vlastní Pepa. Vážně. Přísahám. A na holej pupek.
![]()
* * *
Pošlete odkaz na tento článek
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v …
My, starší ročníky, si ještě pořád pamatujeme, jak úžasné bývaly.…
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních!…
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na…
Ukázkový úvodní text článku
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a…
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého,…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Byla to další cesta na sever, také spartanská, ale se skupinou a…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %