Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách naznačil, že na bilancování mám ještě dost času. Tedy doufám, že mám.
Raději se v této úvaze opět ohlédnu proti proudu času, jako jsem se příjemně ohlížel už mnohokrát. Tentokráte to bude o více než čtyřicet let. Putování proti proudu času není žádná bilance. A já se za příjemnými okamžiky svého života ohlížím velmi rád.
Kdysi, už hodně dávno, jsem seděl na lehátku na břehu Baltu a klacíkem psal do pobřežního písku jména. Eva, Honzík, Maruška – jména své rodiny. A ještě něco i německy, to si už nepamatuji. Vzduch měl dvacet stupňů, moře šestnáct a v duši byl klid a mír. Kolem byla fůra nahatých lidí, jak to bylo tehdy na enderáckém Baltu běžné, i když pláž, kde jsme odpočívali, nebyla označena cedulí FKK – Freikörperkultur. Tradice je holt tradice, bez ohledu na společensko-politický systém. Děti se ráchaly v pobřežní mělčině, moje žena si nechala spodní díl plavek, protože se styděla, ale já se rád přizpůsobil nahé většině.
Nekonečný větřík, vanoucí od moře k pevnině, postupně smazal slova, která jsem napsal do písku, a já je psal znova a znova. Moje žena vstala ze svého lehátka, z ruky mi sebrala klacík, který jsem používal, a do písku vedle napsaných jmen vykreslila velké srdce. Dostala ode mne pusu a to byl okamžik, který mě vzrušil daleko víc než fůra nahatých žen a dívek poblíž.
Vlny a vítr smazaly záhy naše vyznání, vepsané do baltského písku, ale podstata toho všeho tam někde určitě zůstala. Čas posunul náš život od té doby o značný kus dál. Dokonce o dlouhých čtyřicet tři let.
Starozákonní Kniha moudrosti není moudrá jen svým názvem, ale hlavně svým obsahem. Ve své páté kapitole, ve verších 9 až 13, předkládá čtenáři tato věčně platná slova:
„Pominuly ty všechny věci jako stín a jako posel, který prudce běží, jako lodi, kteráž přešla zdutou vodu, jejížto šlépěje, když přejde, nelze nalézti, ani proražené cesty její mezi vlnobitím… Tak i my, zrodivše se, zhynuli jsme.“
Toto není žádný pesimismus, to je životní realita. Běžná realita. Věčný koloběh života, vyjádřený možná až trochu nostalgicky. Koloběh, přinášející chvíle pěkné, zajímavé, i ty chvíle méně pěkné a méně zajímavé, aby je opět odnášel jak ta slova psaná do věčně se měnícího písku na břehu moře. Všechny ty chvíle, které člověk, ať chce, či nechce, musí vnímat a brát na vědomí. A vyrovnat se s nimi.
Život má, zkrátka, většinou rychle se měnící tvář. A čas nečeká. Nestojí na místě. Již před mnoha lety mne proto napadlo, dát některým těmto chvílím písemnou podobu. Zakonzervovat čas. Od té doby píši. Snad to vše nebudou do budoucnosti jen prázdná slova, psaná klacíkem do věčně neklidného písku. Snad tady něco zůstane.
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Jana Vargová
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
V neděli jsem měla narozeniny, jak řekla moje sestra Eva, poslední…
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v …
My, starší ročníky, si ještě pořád pamatujeme, jak úžasné bývaly.…
Malý chlapec, dnešní terminologii diagnostikován jako hyperaktivní…
Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete,…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Psaný dopis, to je intimní záležitost. Vyťukaná zpráva na…
„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně…
Tátovi by minulý týden bylo 90 let. Už více než dvacet let ale…
Žena v kuchyni tvoří nějakou dobrotu. Vánoční pohoda je narušena…
Když se řekne "učitel", většina lidí si představí někoho, kdo…
„Ach, ta láska nebeská,“ povzdechla si babička Anna, když…
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Naše babička měla jednu celoživotní kamarádku Hanku. Vlastně dvě.…
Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
