Můj táta už mnoho let nežije, ale vzpomněl jsem si na jeho větu: „Když ti vítr odnese krov, tak to využij k tomu, abys přistavil další patro!“ On to myslel obrazně, ale proč by to tedy nemělo platit i reálně?

09:18 Já jsem pracovala na OLZPU.

Nejen hlídat vychcánky ale ještě rabující spoluobčany. Těm bych bez milosti při nejmenším ruce zlámala.

Já si myslím, že těžko má někdo z obyvatel postižených vesnic čas a náladu na nějaké rozebírání pocitů - budou masově volat o psychologickou pomoc nebo vezmou raději lopatu a půjdou uklízet? I redaktoři TV se vyptávají na pocity (je to asi jako: Pane Abrháme, zemřela vám žena Libuška, jaký máte pocit?) - být dotazovaným, tak takového redaktora kopnu do holeňe ... Lidé ze zasažených vesnic potřebují pomoc s odklízením sutin a následně s výstavbou zničených domů, takže pilné ruce a peníze ... "Psychologicky" je hodně podrží, že v tom nejsou sami a že se jim pomoci dostane - teď od záchranných složek, od dobrovolníků a pak hlavně od státu ...

(1) Ta záměna z Ježkové za Liškovou byla záměrná (ona to určitě pochopila), protože tehdy došlo k našemu prvnímu střetu, kdy se do toho zamíchal i pan Zelenka. Já jsem totiž parafrázoval něčí přirovnání z pléna, když někdo prohlásil, že každá Liška si chválí svůj ocas (také by šlo říct, že si každý obchodník chválí své zboží) tím, že to samé dělá i paní Ježková, která si chválí svoje bodliny. Protože i ona obhajovala tehdy svůj bezdětný život a já zase ten plný dětí. Tedy naprosto neškodný slovní obrat, ale ti dva z literárního obýváku z toho udělali urážku mezinárodního kalibru a musel jsem se jim několikrát za to „nic“ omlouvat. Tedy vůbec není paní Ježková taková, jak tvrdíte paní Mertová, že by něco přehlédla – naopak, pěkně se mne tady snažili hned v začátcích ponížit – vykopat a dát najevo svou smyšlenou nadřazenost a jasně, že se hned celá její parta k nim přidala – jak je tady v té drbárně zvykem. Dodnes nevím, co na tom bylo tak urážlivé (snad že ona nemohla mít děti – ale za to já nemohl a ani jsem to nemohl vědět – a ona musela vědět, že já to nemohu vědět) , ale vybavilo se mi to nyní, když mne paní Ježková prohlásila za nedostatečně empatického. Vždyť to z toho textu není vůbec patrné?Vždyť už z mých povídek jí musí být přece jasné, že je to přesně naopak – a tak v tom vidím jen zlý úmysl. Tuším proč, ale nechám si to pro sebe – chytří to určitě také vědí. (2) Nepsal jsem, že jsem dělal likvidátora přečtěte si to znovu a pozorně. Jen jednou jsem po záplavách byl pomáhat s likvidacemi a musel jsem s tím skončit – to neštěstí jsem nemohl snášet. Pracoval jsem jak na Oblastním závodě pro Středočeský kraj (Ale i v době, kdy byla Praha a Středočeský kraj společná), tak pak i na centrále – tedy dříve na Generálním ředitelství a vždy v hospodářské správě a investicích. A Vy jste pracovala kde, paní Mertová?

Byla to ne paní Lišková ale Ježková...to jen na vysvětlení.

Dobrý den, pane Vrbo. Zaujala mne vaše informace, že jste pracoval jako likvidátor v pojišťovně - vzhledem k vašemu věku to musela být Česká. Tak to jsme kolegové. Snažím se vás vybavit, byl jste na centrále, nebo na pobočce? K níže uvedenému se nevyjadřuji, dotyčná to jistě přejde s nadhledem, jak ji znám...

Protože se mně paní Lišková neomluvila za takovou urážku a sama je tak přecitlivělá na svou osobu (jinak bych se na to vy …..), tak pokládám za důležité lidem vysvětlit, o čem jsem psal a jak jsem to myslel ještě jasněji, aby nebylo pochyb, že jsem také citlivý člověk, protože na tom si já také zakládám. Já jsem právě až dost citlivý a proto jsem napsal (zpočátku tedy i ironicky – když už to nešlo v dané situaci vtipně), že já, ale i mnozí jiní by měli být toho pobytu v místě katastrofy ušetřeni, když si to budou přát. Na rozdíl od paní Liškové jsem vystřídal dost zaměstnání a různých prostředí a nestrávil jsem život někde v akademii ve skleníku, ale v reálném životě a tak znám i z té pojišťovny o lidském neštěstí mnoho příběhů. A dokonce, když nastaly hromadné katastrofy (vichřice, povodně) tak do terénu šli pracovat lidé z pojišťovny i ti, co nebyli likvidátory – ale po základním kurzu i mnozí další pracovníci z jiných profesí, a to v dobách, kdy jsme žádné počítače a ani mobilní telefony neměli a zázrak tehdejší techniky – kapesní kalkulačky velikosti a váhy malé žehličky. Jen desky – propisovačky a formuláře na hlášení škod a elán. A tak vím, že to prostředí je tak psychicky náročné, že ani nebylo v silách všech, aby v něm působili, byť jen na omezenou dobu, protože z toho pak mohli být celoživotně postiženi a to nyní mluvím o zaměstnancích pojišťovny. A to samé ještě v horší formě platí o lidech, kterým třeba spadl – nebo doslova odplaval barák, nebo tam dokonce ztratili někoho z blízkých. A proto, právě že tyto zkušenosti mám i osobní, jsem uvedl, že bych já v takovém případě, kdybych se stal objetí takové katastrofy, že bych to místo opustil. Stejně jako to udělali i jiní lidé v podobné situaci – v tom nespatřuji nic asociálního – je to normální a lidské. Když mne něco bolí, tak si tu bolest nebudu způsobovat. Co bych tam já starý děda ve věku 70 let s cukrovkou a s hypertenzí a spoustou dalších neduhů asi dělal? Asi tolik, co váš pan kolega po dvou infarktech? A co by tam dělali všichni, kteří jsou na tom podobně? Paní Lišková to ovšem lišácky otočila a napadla mne, že mi chybí empatie a dokonce to hanebně převekslovala na to, že jsem snad nechtěl nějak finančně na poškozené přispět a že ona – příkladná to občanka – na rozdíl ode mne, už touto dobou odesílá kamsi peníze. O ničem takovém ale nebyla v mém psaní ani zmínka. Ne, tak to není, jak se mi snažila paní Lišková vylíčit - očernit, ono je to právě naopak, doufám že jste to už nyní všichni pochopili, hlavně vy tam na tom literárním kanapi i s tou čubou.:)

Kdo nezažil podobnou tragédii tak ten nepochopí. Opět jsem si chtě nechtě vzpomněla na rok 2002. Ano, patřili jsme s manželem mezi ty, kterým voda vzala domov.

Paní Ježková, kdyby mi to napsal někdo jiný, tak bych si mohl myslet, že už nerozumí psanému textu. Já psal o fyzické přítomnosti na místě, ne o finančních příspěvcích a solidaritě. Tak si to doufám přečtete znovu a omluvíte se.