Téměř šedesát procent Čechů považuje chalupu nebo chatu za nejvhodnější místo pro život v penzi. Přibývá případů, kdy si lidé přestavují rekreační stavení tak, aby se v nich dalo trvale žít.

Podle realitních společností vzrostl zájem o koupi chaty či chalupy meziročně o čtyřicet procent.

„Přibližně dvanáct procent respondentů využívá rekreační zařízení k běžnému životu, uvedli totiž, že tam jsou téměř každý den. Jde zejména o lidi ve starším nebo důchodovém věku,“ uvedl Přemysl Hanzelka z Poštovní spořitelny, která na toto téma dělala průzkum.

Lidé, kteří se rozhodli trávit penzi na chatě, uváděli, že jim tam vůbec nic neschází. Když už, tak zmiňovali jedině na některých místech problémy s internetovým připojením, možnosti kulturního vyžití nebo jim v okolí scházela nějaká hospůdka či kavárna. Jenže, koronavirová doba společenské  radosti stejně neumožňuje, takže se na chataření vrhli i lidé, kteří dříve preferovali rušný městský  život.

„Obecně se hovoří o velkém zájmu o rekreační nemovitosti, a tak se i lidé, kteří dříve váhali, rozhodují pro nákup. Některé chatové osady už jsou ze čtvrtiny i více osídleny trvale, lidé tam chataří celoročně,“ uvedla Andrea Daňhelová se společnosti Finreality. A situaci dokreslují i slova mluvčího společnosti Re/Max Tomáše Hejdy: „Když jde o chaty a chalupy, v posledních měsících se prodá všechno a ihned. Poptávka se zásadně zvýšila v loňském roce a nyní trvá. Rozhodně je nyní poptávka vyšší než nabídka.“

Zejména pro lidi vyššího věku se nyní chaty a chalupy staly doslova záchranou a i ti, kteří na ně jezdili občas, je nyní využívají trvale.

„My jsme měli chatu po rodičích manželky a jezdívali jsme tam občas. Spíše jsme si dělali legraci z těch chatařů, kteří veškerý volný čas věnují zvelebování zahrádek a chatiček. My raději užívali život v penzi tak, že jsme chodili do divadel, na výstavy, měli jsme v Ostravě spoustu přátel žijících v centru města, a tak jsme byli taková společenská partička,“ vypráví devětašedesátiletý Karel, bývalý učitel na gymnáziu. „Jenže pandemie nás vyhnala na chatu. Žít v centru města bylo otravné a nebylo tam kam jít. Poslední rok obýváme chatu v Beskydech celoročně a začali jsme ji přebudovávat tak, aby se v ní dalo trvale bydlet. Udělali jsme vrt, abychom měli dost vody, teď jsme si nechali upravit cestu, abychom měli v zimě lepší příjezd. Uvažujeme, že byt ve městě pronajmeme a budeme v horách už navždy,“ vysvětluje.

Podobně jako on se zachovala během posledního roku řada jeho známých. Z chat, které byly opuštěné nebo jen občas využívané, se staly trvale obydlené objekty a velmi často se k celoročnímu bydlení rozhodli lidé v penzijním věku.

„Možná, že až se otevřou kavárny a obchody, budu pošilhávat po městě, ale spíše ne. Jsem tady šťastná. Vždy jsem koketovala s myšlenkou, že se na penzi přesunu na chalupu, ale když jsem to nyní udělala, došlo mi, že jsem se měla rozhodnout mnohem dříve. Mám chalupu skromnou, starou, ale ten pocit, že si můžu ráno vypít kafe na lavičce a koukat do zeleně, je k nezaplacení. Už mám jasno, že zbytek života chci žít takto, dokud to půjde,“ vypráví jednasedmdesátiletá Hana z Olomouce, která přesídlila do Jeseníků.

To, že většina Čechů považuje možnost využívat v penzi nějaké rekreační stavení, vyplývalo vždy z různých průzkumů a anket. Ale nikdy dříve jich je tolik neobývalo celoročně a nikdy dříve se tolik penzistů nerozhodovalo, že v nich stráví zbytek života. I to je jeden z jevů, který přinesla pandemie. Ale samozřejmě se může stát, že až se život vrátí do normálních kolejí, v mnoha chatách zazní věta: „Pepo, já chci zpátky do města, potřebuju do kavárny, do divadla, já se tady nudím.“