Dalma je jednou z těch, kteří dostanou letošní Cenu Paměti národa. To ocenění dostávají někteří z lidí, kteří prožili těžké životní situace, obstáli v nich se ctí a svěřili se se svým příběhem dokumentaristům ze společnosti Post Bellum, která databázi Paměť národa provozuje. Dalma umí krásně vyprávět a je s ní legrace. Ale když vypráví, posluchače z toho mrazí.

„Člověk byl pořád ve stínu smrti. Mnoho mých známých a přátel mizelo,“ říká, když mluví o době, kdy jí bylo kolem šestnácti.  O době, kdy se měla starat o to, jaké si oblékne šaty, tančit, bavit se, randit. Jenže právě v té době měla úplně jiné starosti.

Za svobodna se jmenovala Holanová. Narodila se v roce 1925 v Piešťanech, vyrůstala v Liptovském Mikuláši. Její otec byl duchovní, a když v roce 1942 na Slovensku začal platit příkaz k deportaci židovských dívek, rozhodl se, že udělá vše pro záchranu svých dcer. Tušil to, o čem zatím mnozí lidé neměli ani ponětí. A sice, že deportace znamená pro mnohé cestu na smrt. Zařídil třem starším dcerám odjezd do Maďarska, rodiče zůstali doma s mladší dcerou a synem. Dvě starší dívky odjely, šestnáctiletá Dalma měla za nimi dorazit. Poprvé jela sama vlakem. Neměla potřebné doklady, neuměla maďarsky, všude byly kontroly. Problém byl i v tom, že byla výrazná, hezká. Lidé si jí všímali, dávali se s ní do řeči. „Měla jsem naučenu jedinou maďarskou větu, a to, že jsem ospalá a unavená. Pořád jsem ji opakovala,“ říká. Po příjezdu do Budapešti se setkala se sestrami, skrývaly se, ale měly smůlu. Vyšlo najevo, že jsou uprchlice a maďarští četníci je přišli zatknout. Skončily ve sběrném táboře, poté ve vězení a nakonec byla Dalma poslána do pracovního tábora v Novácích. Její dvě sestry putovaly do Osvětimi.

Partyzánka v zemljance

„V táboře jsme byli každý den ve stínu smrti. Nevěděli jsme, co nás čeká, zda i nás někam pošlou nebo ne. Každý večer jsme usínali s tím, že jsme nevěděli, zda další den přežijeme. Proto jsme začali hrát divadlo. Většinou jsme na to měli čas jen v neděli, kdy se nepracovalo. Hrála jsem Emiliu Marty a spoluvězni mi říkali, že mám talent a že jestli se zase svět vrátí do normálních kolejí, ať zkusím být herečkou. Drželo mě to při životě. Bylo to něco, co mi pomáhalo, abych se nezbláznila,“ říká.

V táboře se setkala s Jurajem Špitzerem, kterého znala z domova. Byl tam ve skupině mladých židovských mužů přidělených na těžkou práci. V srpnu 1944 se  mu podařilo utéct a připojil se k partyzánům. Když totiž vypuklo Slovenské národní povstání, někteří z dozorců v táboře se přidali k odboji a nechali vězně zmizet. „Chtěla jsem jít taky k partyzánům, ale Špitzer mi řekl, že ženské nechtějí. Poslal mě do Bánské Bystrice, že tam budu něco platná,“ vzpomíná. Pomáhala tam dělat letáky, které informovaly o vývoji povstání. Nakonec se však stejně k partyzánům připojila. Ocitla se ve skupině, kterou tvořili Slováci i sovětští vojáci. Předstírala, že je kluk, aby ji neobtěžovali, když se s nimi ocitla v zimě v jedné zemljance. Nakonec onemocněla, měla čtyřicetistupňové horečky a lékař, který tam s partyzány byl, řekl, že musí sejít do vesnice, jinak v horách zemře. Šla pěšky v zimě z hor okolo Bánské Bystrice až do Liptovského Mikuláše. Téměř na konci cesty musela přejít most, který hlídali Němci. Po každém chtěli doklady. „Já měla jen legitimaci, která potvrzovala, že jsem členkou odboje, partyzáni takové doklady měli, aby věděli, kdo je kdo. Vytáhla jsem ji z boty, zamával jsem s ní vojákovi. Neviděl na ni a nechal mě projít,“ říká. Našla útočiště v malé vesnici Palúdzka. Tamní lidé ji zachránili. Léčili ji, ukrývali, nikdo ji neudal, přestože věděli, že je Židovka a partyzánka k tomu.

Věřila jsem, že ho najdu

Dočkala se konce války. Byla zamilovaná do Juraje Špitzera a věřila, že se s ním zase setká, stejně jako se sestrami, s rodiči. Jenže po příchodu domů časem zjistila, že měla neuvěřitelné štěstí. Němci  zavraždili jak její rodiče, tak i desetiletou sestru a šestnáctiletého bratra. Dozvěděla se, že se to stalo pouhé dva týdny před osvobozením.

Jejich byt našla vyrabovaný. Jejich známá ukradla veškerý nábytek, když zjistila, že Holanovi jsou mrtví. „Jediné, co tam zůstalo, byly pěkné záclony. Tak jsem je prodala řezníkovi. Věděl, kdo jsem a co mám za sebou, asi mi chtěl pomoct, protože mi dal tři tisíce. Díky tomu jsem mohla odjet do Bratislavy,“ vzpomíná.

Tam se jí podařilo setkat se se sestrami, které se z Osvětimi vrátily. Byly ve špatném stavu, ale přežily. Hledala i svého milovaného Juraje. Našla ho.  I on byl zlomený, nemocný. Zjistil, že během války přišel o celou rodinu. „Přišel úplně o všechny. Říkal mi, že už nemá důvod žít, že se na něj nemám spoléhat. Pořád mi říkal, ať jdu svou cestou, že mi k ničemu nebude, že se mnou nechce být,“ vypráví.

Pomohla mi silná vůle

Nakonec se vzali. Z Juraje se stal spisovatel a novinář. A Dalma nezapomněla na to, co jí říkali spoluvězni. Stala se herečkou. Hrála na Nové scéně v Bratislavě, poté v kabaretu Tatra revue. Byla krásná, úspěšná, uznávaná. Jenže přišel rok 1968, sovětská okupaci a manželé Špitzerovi dali veřejně najevo, že s ní nesouhlasí. Juraj nesměl publikovat, divadlo Tatra revue bylo zakázáno. Dalma přežívala jako asistentka v televizi a balička knih.

Svůj talent mohla znovu naplno předvést až po roce 1989. Založila soukromé studio, ve kterém vychovávala mladé herce. Měla s ním velké úspěchy, získala například na soutěži v Paříži mezinárodní cenu.  Z mnoha mladých lidí, které učila, jsou nyní úspěšní herci. Jednou z nich je například Táňa Pauhofová. Umění se věnuje i Dalmina dcera a vnuk. „Asi mi v životě pomáhalo, že jsem měla silnou vůli a nikdy jsem nepřestávala věřit, že to špatné pomine,“ říká.

Dalma je jednou z laureátů letošních Cen Paměti národa, nominována za Slovensko. Na tuto nezlomnou šarmantní dámu se bude možno podívat 17. listopadu na ČT2, kde bude od 20 hodin večer vysílán přímý přenos předávání cen z Národního divadla. Přenášet ho bude také Český rozhlas Plus.

Scarlett Wilková pro i60