V České republice se začala canisterapie ve větší míře využívat až po roce 1989. Její vznik se datuje už do 70. let minulého století, kdy si americký dětský psychiatr Boris Levinson všiml, že přítomnost psa u práce s emocionálně narušenými dětmi funguje jako sociální katalyzátor. Zvíře napomůže vytvoření pozitivního vztahu dítěte k terapeutovi a potažmo pak k ostatním lidem. "Boris Levinson tak otevřel dveře k dalším výzkumům na poli interakce člověk-zvíře. Nepočítal s hormonální odezvou, která je předmětem výzkumu vlivu canisterapie na lidské zdraví v následujících letech,” říká Jana Stodůlková, která se ve své zlínské Ordinaci Integrované Medicíny věnuje akupunktuře, homeopatii a canisterapii.
Blízký kontakt se psem pomáhá lidem jak s psychickými, tak s problémy na tělesné úrovni. „Canisterapie je absolutně sdílený moment kontaktu člověka se psem  - human-dog bond. Při canisterapii se v mozku odehrávají neurofyziologické procesy. Tato metoda působení na člověka má proto dopad nejen na jeho mentální zdraví, vzájemný kontakt člověka se speciálně cvičeným a vedeným psem má vliv také na uzdravovací procesy na fyzické úrovni,“ vysvětlila Jana Stodůlková.

Kdy pes pomůže?
Terapie pomáhá například s rozvojem jemné i hrubé motoriky, při koncentraci, rozvíjí sociální cítění, upokojuje. Krátkodobý kontakt se psem pod vedením zkušeného psovoda dokáže člověka uvést do stavu absolutního klidu. Skvěle působí na hyperaktivní děti a dokonce i na děti, které mají ze psů strach. 
Pes na rozdíl od jiných pozitivních impulsů (obraz, hudba, kniha) zaměstná najednou více smyslů. Vydává specifickou vůni, zvuky, pravidelně oddechuje, při vzájemných dotecích zahřeje. To vše dohromady má velký uklidňující efekt. „V podstatě existují dva způsoby využití zvířat - psů ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Jsou to aktivity za přítomnosti psa a terapie za asistence psa. Obojí je interakce. Činnosti mohou být velmi spontánní, může se jednat o pouhou návštěvu pacienta u lůžka. Při terapii je pes součástí léčebného procesu. Třeba v rehabilitaci nebo v logopedii. Je-li pacient po mozkové příhodě a má potíže s jemnou motorikou, může se pokoušet psovi zapínat obojek, vázat šátek, může jej česat, prohrabávat se jeho srstí, hladit jej.
Pokud při cévní mozkové příhodě došlo k postižení řečového centra a pacient trpí takzvanou fatickou poruchou, i jen snaha o vyslovení psího jména v doprovodu pozitivní emoce z příjemného kontaktu je motivační a startující pro odstraňování následků nemoci a pro uzdravování,“ doplnila lékařka Jana Stodůlková, jejíž společnicí bývá ve zdravotnických zařízeních fenka křížence huskyho s corgim s canisterapeutickou certifikací „zdravotníka“.

Hormon lásky
Za vším stojí hormon lásky - oxytocin. „Dotýkám-li se psa a je-li mi to příjemné, vzbuzuje to u mne emoce. Emoce měřit neumíme, to je nemožné, ale při emoci dochází k měřitelným změnám v hladině určitých hormonů a přenašečů informací mezi nervovými buňkami. Po kontaktu se psem se hladina oxytocinu v krvi výrazně zvyšuje. Oxytocin má na svědomí řadu zdravotních benefitů: od snižování krevního tlaku, útlumu bolesti až po lepší spánek. Díky němu se v těle odehrává celá řada blahodárných změn.
Canisterapeutický tým tvoří psovod a pes, kteří absolvovali zkoušky, a tím získali oprávnění pracovat jako zdravotníci. Stejně jako služební nebo asistenční psi musí i canisterapeutický pes projít výcvikem na absolutní poslušnost. „Psovodem se může stát kdokoliv, kdo splní podmínky organizace, která uděluje certifikát – ten je pro výkon canisterapie nezbytný, a jehož pes splní kritéria výběru ve formě zkoušek. Certifikát se obnovuje každý druhý rok,“ uvedla Jana Stodůlková.