Se Zuzkou jsme nedávno při nákupu začaly prohlížet něco "mlsného" a najednou se nám vybavila řada sladkostí, které jsme měly jako děti. Také jsme vzpomínaly, jaké byly u nás v Lomnici cukrárny. Třebaže byla Lomnice malé město, bylo zde pět cukráren. Dvě větší, už zřejmě dávno zestátněné, tři zbývající maličké obchůdky, asi stále soukromé.

Jeden z nich byl na náměstí, od nás "co by kamenem dohodil". Cukrář - starší pán - zde měl převážně trvanlivější sladkosti - bonbóny, čokolády a jiné cukrovinky. Na výběr skutečně mnoho. Co si vybrat dříve? Ve velkých sklenicích byly tvrdé bonbóny. Fialové navoněné fialky, červené maliny, tmavě růžové jahůdky, různobarevné kuličky, zvané angrešty, a cukrové špalíky s kytičkou uprostřed, kterým se říkalo suky. Pak ovocné různobarevné želé v podobě jablíček, hrušek nebo i zvířátek... nebo ovocné kostičky žužu. Kdo dával před ovocnou přednost jiným chutím, mohl vybírat z dalších sklenic. Medové zlatožluté oválné včelky, světlé lesklé "atlasky" plněné asi oříškovou hmotou nebo nahořklé s kakaem na povrchu bari-mandle, velké krystaly z cukru se zbytky sirobu, zvané cukrkandl, mentolové bílé polštářky, černé "hady" pendreky, které se objevily i sekané s barevnou polevou. Na úlevu od bolesti v krku byly hašlerky, zelené "čočky" lesněnky nebo podobné nažloutlé poděbradky. Zelená a hnědá plněná zrnka byla "kafíčko". Pak se objevily i barevné karamely - kakaové. sladomléčné - , ale ty nám moc nechutnaly, hlavně se lepily na zuby. Ovocné "sisinky" byly až o něco později. Čokoládové bonbóny nabíral cukrář lopatkou z papírových krabic. Nugátové kostky, kaštany, zlaťáky v kovové fólii... Turecký med byl moc tvrdý a ovocné kostky podobné řeckým a tureckým cukrovinkám zase moc sladké. Na velikonoce byla barevná dražé vajíčka a na vánoce celé kolekce, někdy i dvoupatrové, už podobné dnešním. Také jsme si oblíbily miničokolády s obrázky ze známých pohádek. Ale největší kuriozitou bylo barevné "mejdlíčko", tabulky různých barev, které se prodávaly na váhu. Bylo tak oblíbené, že nebylo k mání kdykoliv. Pak cukrář navážil zboží do papírového sáčku, přijal peníze a my jsme už mohly mlsat.

Kolem druhé cukrárny jsme jako rodina chodili na návštěvu k tetě. Z té si pamatujeme především velikonoční vajíčka - cukrová, plněná sladkou ovocnou tekutinou. Měla velikost vejce, slepeného ze dvou polovin. Hmotou připomínala pralinky, ale bez čokoládové polevy. Nás kromě výrazné sladké vůně přitahoval ještě barevný obrázek, nalepený na povrchu (kuře, kohout, kytičky). V létě měli pro nás úžasnou zmrzlinu, asi jako dnešní ovocný sorbet, avšak daleko voňavější. Byla vyráběna podomácku. Paní cukrářka nabrala kopeček a naběračku nožem pečlivě zarovnala (aby se nepředala). Byla po 50 haléřích a my jsme ji snědly i s oplatkou.

Na druhé straně města byla rodinná cukrárna s vynikajícími zákusky. Občas v neděli, když maminka vařila oběd, vzal nás táta koupit zákusky (říkaly jsme jim kousky). Společně jsme vybrali čtyři, pro každého jeden. Indiánky, punčové řezy (zvané rumové), košíčky s náplní a polevou (pro nás bábovičky), kremrole (trubičky) a šátečky s krémem, které existují leckde dodnes. Řezy z dortů s krémem nás nijak zvlášť nelákaly a na šlehačkové si nevzpomínáme.

Nemlsaly jsme často, pro nás byly sladkosti vzácné. O všechny jsme se se Zuzkou poctivě dělily a maminka od nás také vždy ochutnala. Nevzpomínám si, že by jedna z nás někdy něco snědla bez té druhé. Snad také proto se nám vybavilo tolik stejných podrobností. Ale věřím, že ještě leckdo z vás přispěje svými vzpomínkami na jiné cukrárny.