Svěřit se s trápením? Hlavně muži s tím mají problém

Můj svět Psychika

Svěřit se s trápením? Hlavně muži s tím mají problém

Datum: 30. 5. 2019

Diskuze: 2

Svěřit se s trápením? Hlavně muži s tím mají problém

Ilustrační foto: ingimage.com

Muži považují svěřování se s trápením či bolestí za slabost. Naopak ženy jsou přesvědčeny, že sdílením se uleví. Čím vyšší věk, tím je tento rozdíl markantnější.

V jedné pražské rodině nedávno pochovali pětasedmdesátiletého tatínka. Poslední rok na něm viděli, že špatně chodil, byl mrzutý, stranil se lidí. Když se ho žena i děti opakovaně ptali, zda byl u lékaře, vždy odpovídal, že ano. „Tvrdil nám, že má všechny výsledky v pořádku, ale my tomu stejně nevěřili,“ říká jeho manželka. Jednoho dne ho našla doma mrtvého. Měl infarkt. Lékařka ženě později řekla, že mu diagnostikovala spoustu nemocí. Od problémů se srdcem přes vysoký cholesterol a tlak až po vážné onemocnění jater. On přesto popíjel víno, kouřil, jedl uzeniny a manželce i dětem tvrdil, že je zcela zdráv.

Vysokoškolsky vzdělaný, v práci úspěšný a okolím vážený muž lhal své rodině jako malé děcko. Je to vůbec možné? Je to časté. Mnoho žen, které ovdověly, se shodují, že jejich muži tajili své nemoci, trápení, pochybnosti. U starší generace mužů je totiž svěřování se bráno jako slabost.„V mužské populaci dominuje neochota sdělit své stesky, vyhledat pomoc,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová, mezi jejímiž pacienty je hodně lidí vyššího věku. „Muži sdělování chápou jako projev slabosti. Drží se motta: já sám,“ vysvětluje autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta.

Psychologové se shodují v tom, že se problém výrazně týká mužů dříve narozených. Zatímco mladí jsou vstřícnější k návštěvám lékařů a více pečují o své zdraví, ti starší žijí v zaběhnutém modelu: Muž musí být silný a když není, je k ničemu.

Muži nad šedesát pět let ve srovnání s ženami velmi často páchají sebevraždy. Američtí psychologové udělali velmi zajímavou studii, ze které vyplynulo, že řada mužů spáchala sebevraždu v měsíci, ve kterém navštívili svého praktického lékaře. „Muži se mnohdy obávají, že jejich život bude probíhat s omezeními, jeho kvalita bude snížena a to jim připadá nedůstojné,“ shrnuje doktorka Tošnerová.

Když čtyřiašedesátiletému Václavovi, bývalému učiteli z Brna, loni diagnostikovali rakovinu prostaty, doma ženě nic neřekl, vypnul si mobil a odjel na chalupu. Manželka málem zemřela strachem, jeho syn jej pak na chalupě vypátral. „Otec mi nic neřekl, ale bylo mi jasné, že se něco stalo,“ vypráví. „Pak nám to tajil ještě půl roku. Dokud si maminka nevšimla, že si shromažďuje různé léky. Bylo jí to divné. Napadlo nás, že se možná chystá na sebevraždu, ale stále jsme tomu odmítali uvěřit. Vzal jsem ho na výlet do hor, do míst, kam se mnou jezdil, když jsem byl malý. Večer jsme popili a já to z něho vytáhl. Řekl, že už není chlap, že umírá a že nechce žít s takovou potupou. Rakovina prostaty pro něj byla potupa, ztráta pozice muže. Až jsem mu sehnal články o slavných úspěšných lidech, kteří s touto nemocí bojují, trochu se dal do kupy. Začal chodit k lékaři, léčí se. Ale o té nemoci se nesmí mluvit. Řekl, že kdyby se to dozvěděl někdo z našich známých, zabije se. Za nemoc se stydí. Je to pro něj jako by selhal, zklamal. Maminka říká, že s ním není k vydržení, jak je protivný a zlý,“ vypráví syn.

Mnoho žen se naopak se svými problémy ihned svěří kamarádkám, kolegyním. Jsou také vstřícnější k návštěvám psychologů. Za to, že jsou nemocné, se nestydí. Ne, že by se z oznámení o těžké nemoci nehroutily. Ale málokterá žena v souvislosti s nemocí mluví jako o svém selhání.

Možná, že současní mladí muži budou v tomto směru jiní, až zestárnou. Vyrůstají totiž v době sdílení a svěřování se. Kdejaká takzvaná celebrita vypráví v televizi či v novinách o nemocech, o trápení. Sdílet pocity je pro mladé takzvaně in. Těžko říct, zda se to u mužů časem promění ve schopnost vypořádávat se s věkem a nemocemi. Ti současní pánové v letech však, bohužel, vesměs zastávají názor, že kdo se svěřuje, je srab.

Bez ohledu na to, že tím škodí nejen sobě, ale především svým blízkým, kterým na nich záleží.

| psychika

Autor: Redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

2 komentáře

Vlasta Simonová 7.7.2019 15:41

Když mi něco je, hledím se VYLÉČIT ne donekonečna LÉČIT u doktorů. Už vím, kdo a kde mi v tom určitě pomůže. Také jsem zjistila, že svěřovat se s čímkoliv tzv.kamarádkám je cesta do pekel. Jedině rodina, a to ještě jen někteří členové. I ve vlastních rozvětvených rodiách jsou takoví, na které platí, že Neštěstí bližního potěší. Takže určitou intimitu nepovažuji za žádnou slabost ani u normálních mužů. Horší je to s těmi alfasamci, co si myslí, že jsou oni nebo jejich....středobodem světa. Asi jen rozumně usuzují kdy, komu, co, jak...

Věra Ježková 31.5.2019 19:16

Přiznat se k nemoci nepovažuji za slabost, protože jsem si ji nezpůsobila. Kamarádkám o ní ale moc nevyprávím, protože vím, že mají dost svých starostí. Vámi uvedený postoj mužů k nemocem znám. Co se tzv. celebrit týká, mám ovšem dojem, že jsou schopny o sobě říct cokoliv; hlavně, aby se o nich psalo/mluvilo.

Můj svět Psychika

Přísní a nároční sami k sobě. Nejsou šťastní ani úspěšní

Za půl roku zhubnu dvacet kilo. Za rok se naučím perfektně…

Svěřit se s trápením? Hlavně muži s tím mají problém

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

O portále i60

Všeobecné podmínky

Ochrana osobních údajů

Partneři

Vážíme si vašeho soukromí

Nezbytné/funkční

Analytické

Marketingové