Máte to také tak? Že hledáte panenku na dveřích, sotva opustíte byt? Já teda ano. I když se doma přesvědčuju, že to vydržím. Než zhlédnu divadelní představení. Než nakoupím v supermarketu.  Než vyřídím svou záležitost na úřadě.  Nejvíc vždycky potřebuju ve chvíli, kdy nejsou žádné veřejné záchodky v dohledu. Nebo k nalezení. V cizím městě! Nebo dokonce v cizí zemi!   Třeba tehdy v chorvatském Dubrovníku.

Vyrazili jsme si na kávu. V době oběda. Jídelní prostor  na zahrádce restaurace byl zcela obsazen těmi, kdo si dávali oběd o několika chodech. A my jsme chtěli jen kávu. Posadili nás k malým stolečkům podél restaurace.  Káva byla dobrá, pravá italská.  Ale pak se to stalo. Tehdy jsem nepotřebovala toaletu výjimečně  já, ale nějaký zatoulaný holub. A protože  pro holuby ještě žádné WC nikdo nevymyslel, musí chudáci, ptáci improvizovat. A pustit to tam, kde to na ně přijde… V tomto případě to byla moje bílá sváteční halenka. Nechávala jsem si ji pro ten slavnostní okamžik, kdy navštívím to  starobylé město s překrásnými památkami. Město, které dýchá historií. Město Dubrovník.  Moc jsem se na tu návštěvu těšila a teď tohle!  Rychle jsem kávu dopila a začala jsem hledat toalety. Přímo v restauraci mně to nějak nenapadlo. A pak už mi bylo trapné se tam vracet. Zvlášť potom, co mne tam potkala tato nepříjemnost.

Ale halenku bylo třeba zaprat a uvést do původního stavu. Za tím účelem jsme  navštívili  ještě nedalekou pizzerii. Její toalety. Všimli jsem si, že tam  nebyl takový nával, jako v předešlé vyhlášené restauraci. A tak jsme si  dali i pizzu. Po ukončení očisty mé halenky jsme se dál věnovali prohlídce města. Říká se, že ten ptačí ,,pozdrav“, kterého se mi dostalo, značí velké štěstí. A že se na to místo ještě někdy vrátím. A to bych v případě Dubrovníku opravdu chtěla.  Ale doufám, že se to příště obejde bez doprovodných jevů jako byla moje „podělaná“ halenka. Tak na brzké shledání, město  Dubrovníku!

Člověk se ani nemusí  trmácet až na druhý konec světa, aby měl různé zajímavé   zážitky z úkonu tak běžného, jako je návštěva toalet. Například, když jsme byli v polské Kudowe  Zdroji za nákupy, rozesmála mne ,,pracovnice z toalet “, když s vervou  oznamovala, že u ní můžeme za 10 Kč vykonat potřebu. Vyvolávala to do éteru se stejným zanícením,  jako jiné trhovkyně nabízely oblečení, umělé květiny nebo brusinky v čokoládě.

Zato jednou u nás, před toaletami  v Českých Budějovicích mi příliš do smíchu nebylo. Vyrazila jsem tehdy na konci prázdnin se dvěma svými potomky na výstavu Země živitelka. Chtěla jsem svým synům 5 a 10 let zpříjemnit zbytek prázdnin. A tak jsme vyjeli na zájezd, pořádaný   každoročně mým zaměstnavatelem. Účastnili se ho zájemci z řad zaměstnanců  a jejich rodinní příslušníci.  Hezký letní den. Zajímavá výstava.  Každý si z ní mohl odnést to, co ho zajímalo nejvíc. Já jsem to měla trochu složitější, protože moji synové se vůbec nemohli shodnout na tom, co budou prohlížet a co míjet bez povšimnutí. Starší Roman obdivoval zvířata, květiny, kaktusy nejvíc –/ to mu vydrželo do dospělosti/.   Nemohl se také odtrhnout od barevných rybiček,  Mladší Martin  by zase prostál hodiny u traktorů, rozmetačů, vyorávačů, nových modelů aut a všelijaké jiné techniky, včetně počítačové. Zvolila jsem kompromis, a to tak, že hodinu jsme byli příznivci techniky, další hodinu jsme se zas kochali krásou  upravených zahrad, záhonů nebo kotců se zvířaty. A tak skoro nastal čas odjezdu. Vyšli jsme trochu dříve.  Slíbila jsem klukům ještě povyražení na kolotoči, houpačkách  a  dětských autíčkách v  Lunaparku před bránou výstavy. V tomto bodě byli zajedno a těšili se oba.  Ale!   Dřív než opustíme brány výstaviště, zajdeme na toalety, mínila jsem já.  Souhlasili.  Jenomže kam? Na dámy?  Na pány? Usoudila jsem, že desetiletý kluk už asi na dámy nepatří. A tak jsem je oba poslala na toaletu s panáčkem.  Že na ně venku počkám. Čekám, čekám, ale nějak nejdou. Zahleděla jsem se směrem ke dveřím.  Při každém jejich otevření jsem doufala, že to už budou oni.  Ale nebyli. Nešli a nešli. Najednou jsem si všimla divného pohledu mužů, kteří vystupovali ze dveří pánských WC. Co si o mně mohou myslet, když upřeně hledím směrem k pánským záchodům? Pootočila jsem se a spočinula zrakem na  blízkém jevišti s programem. Asi mne tam něco upoutalo a zapomněla jsem chvíli sledovat vchod.  Ale  zdálo se mi, že už by se opravdu  měli vrátit. Najednou mi došlo, co jsem provedla. Vždyť já tam pro ně ani nemůžu dojít!  Aby se jim tak něco stalo! Nebo aby jim někdo nějak ublížil!  Byla jsem bezradná. V záchvatu paniky jsem oslovila prvního, pro jistotu raději  staršího muže, který opouštěl pánské záchodky. „Neviděl jste tam dva malé kluky? “, ptám se a doplňuji věk a popis oblečení. Neviděl. Vůbec jsem netušila, co si mám počít. Asi je budu muset dát hledat. Moc se mi ta možnost nezamlouvala, ale jiná mne nenapadla. Ručičky hodinek na mé ruce se povážlivě blížily ke  čtvrté. Doba odjezdu!  Bylo mi hrozně. Začala jsem se rozhlížet po nějaké budově, kde se dá ztráta /v  mém případě potomků/ nahlásit. Jak se tak rozhlížím, najednou je vidím!  Strkají se vzájemně  a jsou viditelně nervózní ze vzniklé situace. Mladší dokonce  pláče!   Konečně jsou na světě!  Ani já jsem neměla k pláči daleko.  Za pět minut čtyři ! Rychle! Rozběhli jsme se přímou cestou k autobusu. O slíbená autíčka a houpačky sotva okem zavadili a s ulehčením nastoupili do autobusu.  Nebyli sami.