Ne, dříve narození opravdu nesní o idyle spočívající v pěkném soužití několika generací v jednom domě.

Jen jedno procento lidí uvedlo, že by ve stáří chtělo žít u svých dětí. Vyplynulo to z nedávného průzkumu, který dělala společnost Sue Ryder a ČSOB mezi patnácti sty Čechy ve věku pětatřicet až pětapadesát let. Cílem bylo zjistit, jak si generace, která je nyní ve středním věku, představuje svůj život v penzi.

Šedesát procent lidí uvedlo, že počítají s tím, že budou natolik soběstační, aby mohli žít i ve vysokém věku ve svém bytě či domě. A tvrdili, že podnikají kroky k tomu, aby se jejich plány naplnily. To znamená, že začali chodit na preventivní prohlídky, omezili kouření, zkrátka naordinovali si zdravý životní styl a budují prý i dobré vztahy v rodiče.

Ochotu přestěhovat se do menšího bytu vyjádřilo čtrnáct procent lidí a jen tři procenta uvedly, že se plánují přestěhovat na stáří do domu s pečovatelskou službou. Ale bydlení u vlastních dětí je ještě méně oblíbená představa než představa bydlení v domově pro seniory. Tu preferuje jen jedno procento Čechů.

„Lidé nechtějí být ve stáří na obtíž a nejméně vlastním dětem. Potvrdily se tím naše zkušenosti, které máme,“ říká Matěj Lejsal, ředitel Sue Ryder, společnosti, která se snaží zkvalitnit život lidí vysokého věku a provozuje i domov pro seniory. „Ovšem je málo pravděpodobné, že se naplní jejich představy o tom, že budou moci žít beze změn do smrti ve vlastním bytě a se vším si sami poradí. Sice se prodlužuje délka dožití, ale nikoli délka stáří ve zdraví.“

Jenže právě představa, že člověk bude ve vysokém věku odkázán na pomoc druhých, většinu lidí děsí. Paradoxně je děsí i představa, že těmi druhými jsou míněny jejich děti, vnoučata, příbuzní. Tedy to, co by mělo být považováno za přirozené. Dříve bylo běžné, že žilo několik generací pohromadě. Jednodušší to je na vesnicích, kde mají rodiny často své staré a nemocné příbuzné blízko, často ve vedlejším domku. Ale opustit v osmdesáti svůj byt a nastěhovat se do bytu snachy a syna nebo dcery a zetě je pro většinu lidí naprosto děsivá představa. A není se čemu divit.

„Se synem jsem nikdy neměla moc blízký vztah, ale jeho ženu mám ráda. Myslím, že lepší snachu jsem si přát nemohla. Je obětavá, často mi přijde uklidit, přinese nákup. Ale nedovedu si představit, že bych se k nim nastěhovala,“ říká jednaosmdesátiletá Marie z Ostravy. Je sedm let vdovou a poslední roky má čím dál více zdravotních problémů. Její obvodní lékařka ji upozorňuje, že svou situaci musí začít řešit. Přesněji, že další roky nebude moct žít sama ve svém bytě. „Často upadnu a nemůžu vstát. Vydat se na nákup je pro mě problém. Než se dobelhám z obchodu zpátky, jsem tak unavená, že si z jídla stejně nic neuvařím a jen sedím a odpočívám. Třesou se mi ruce, věci mi padají, jde to se mnou z kopce,“ vypráví Marie. Ale odmítá si zažádat o domov pro seniory. „Stejně bych se nedožila, než by na mě přišla řada,“ říká se smíchem.

Snacha jí naznačila, že by se mohla nastěhovat k nim. Mají malý rodinný domek, pokoj je tam volný po synovi, který odjel do zahraničí. „Nedovedu si to představit. Necítila bych se tam. Myslí to dobře, ale vím, že bych jí tím dost zkomplikovala život. Sama má hodně práce, má i svého nemocného tátu, navíc syn také začíná mít zdravotní potíže. Ne, rozhodně se k nim nenastěhuju,“ říká Marie. Na otázku, co tedy bude dělat, odpovídá: „Nevím, ale k nim bydlet nepůjdu.“

Soužití více generací v jednom domě natož bytě je jedna z nejsložitějších životních situací. Jenže právě kvůli tomu, že se lidé dožívají čím dál vyššího věku, se může čím dál více lidí týkat.

„Ideální je, že máme babičku ve vedlejším domě. Jak už to na vesnici bývá, otec postavil dceři dům nedaleko toho jejich, takže teď, když je babička nemohoucí, můžeme k ní denně někdo zaběhnout,“ vypráví vnučka devadesátileté Jarmily ze Vsetínska. Protože v obci bydlí více rodinných příslušníků, Jarmila může stále žít ve svém domečku a příbuzní tam k ní docházejí, pomáhají jí. „V podstatě je stále někdo u ní, navíc má fajn sousedy, kteří by hned dali vědět, kdyby se jim zdálo, že něco není v pořádku. Nabízeli jsme  babičce, že ji přesuneme k nám, náš dům je velký. Ale razantně odmítla. Má už jen jediný životní cíl, umřít doma. Pořád opakuje, že chce být doma i umřít doma. Vlastně ji chápeme a rozhodně uděláme vše proto, aby byla spokojená,“ říká Jarmilina vnučka.

Jenže tak ideální situace se podaří málokdy a tak je realitou, že většina lidí své představy o tom, jak bude žít ve velmi vysokém věku, odsouvá někam do neurčita. A vyplynulo to i z už zmíněného aktuálního průzkumu. Všichni chtějí žít doma, aktivně, ale málokdo si dovede představit, že jednou může nastat fáze, kdy to už prostě možné nebude.