Slepičky se na zelené taky těší, dokonce i ty nové, mladé a bojácné černé Orlušky už statečně vylézají hned po ránu ven z kurníku. Zjistily totiž, že když dodržují hierarchii a počkají, až se ty staré nasnídají a odejdou, je vše v pohodě. Večer už taky skoro všechny ty malé potvůrky pochopily, kde je jejich místo a boje o bidýlka už nejsou na denním pořádku. Tak teď už jen zbývá, aby holčičky povyrostly a začaly snášet. 

Bohužel, ač je kolikrát krásný, slunečný den, mívají slepičky, místo klidného hrabání a popelení, vyhlášený letecký poplach. Jako posledně a já jsem jen doufala, že to všechno ti dva kohouti zvládnou ohlídat. Lítá nám tady luňák, teda musím uznat, že je to krasavec, ale ráda ho nevidím. Až při večerním sčítání jsem zjistila, že se nám ten pacholek asi pokusil unést bílou paní Papouškovou. Zřejmě se netrefil a jenom po ní hrábnul pařátem. Měla chudina pěkně krvavou hlavu, na tom jejím bílém peří to vypadalo děsivě, ale asi to bylo jenom škrábnutí. Naštěstí normálně běhá, hrabe a žere, odhání Orlušky od jídla a dokonce i snáší, samozřejmě, že schválně ne v kurníku. Teď zrovna si našla místečko v koňském přístřešku v seně. Snášet vejce jí jde, a tak snad i tu díru do hlavy rozchodí. Když tak na ní koukám, jak zobákem vychovává malé Orlušky a rozčiluje se na koně, když jí ujídají seno zrovna v tom místě, kde si ona udělala hnízdečko, vůbec bych se nedivila, kdyby to, mrcha jedna, zkusila s držkováním i na toho luňáka... Úplně jí slyším jak na něj kdáká: "No to si snad děláš srandu, ne? Honem si táhni odkud jsi přiletěl"

Prostě, jak vždycky říkám, tohle není normální rodina, to je něco, co můžou vydržet jen ti nejodolnější jedinci. Ty slabší kusy už dávno zbaběle odtáhly, čímž myslím obě synovy bývalé manželky...

Ovšem někdy je toho i na mě moc a mívám dojem, že se z toho po... No vážně, tuhle jsem od rána byla asi pětkrát, ale nevím jestli, ze stresu, nebo to bylo po výborném dančím guláši. Dědeček ho vyndal z mrazáku a udělal k němu bramborák s nasekanými mladými kopřivami. Bylo to úžasně dobré a moc jsem si pochutnala. Ovšem to ráno. A zjistila jsem, že na záchranu nic nemám, v šuplíku zbyla jen prázdná krabička... Dala bych ruku do ohně za to, že tam ještě poslední dva prášky byly. Kdybych je dobrala, tak bych tu krabičku přece vyhodila, ne? Dědeček se nepřiznal, dělal, že on o ničem neví.

Nezbylo mi nic jiného, než si dojet do lékárny. Ovšem byla sobota a ta nejbližší lékárna má v sobotu zavřeno, a tak jsem musela jet až 25 kilometrů do města. Syn si ze mě dělal legraci, prý jen abych tam dojela v pořádku, abych nedopadla jako on, když měl onehdá po sváření zánět spojivek. Když totiž přišel do lékárny, tak prý mu paní magistra, už jak ho viděla od dveří povídala: "Nic mi neříkejte, je mi jasný co potřebujete!" A sáhla do regálu pro kapky do očí.

A smál se, aby mi, až dorazím do lékárny,  paní magistra neřekla to samý. A měl chlapec skoro pravdu, nebýt v Kauflandu hned za dveřma toalety, tak nevím, nevím...

No, není každý den svátek, že? Ale Orlušky mi dělají radost, už nám vyrostly tak, že vypadají že by mohly zítra začít snášet. Jsem zvědavá, kdy se dočkám. Nejspíš až někdy v květnu, ale těší mě, jak už chodí ven a dávají si pozor, aby zbytečně neprovokovaly staré slepice. Jsou to holky chytrý a jdou jim radši z cesty, aby nedocházelo ke rvačkám. Kohout Ferda o ně ale zatím nemá zájem. Radši pořád riskuje výprask od staršího Lojzy, když mu obíhá ten jeho loňský harém. Syn říkal, že se tomu ani nediví, že Ferda je frajer a žádnej pedofil a že si prostě jenom počká, až mu holky dorostou. Protože dělat vychovatele v dívčí školce by ho prý taky nebavilo. Prostě musíme počkat, až bude on sám chtít to hejno slepic převzít. Nebo ho možná přenechá Lojzovi, kdo ví...

Přečíst si také můžete: Ferda, Vejce a já