Na otázku, co je podstatou času, odpověděl kdysi Albert Einstein lapidárně: „Čas je to, co vidíme na hodinách.“ Pokusím se v tomto článku, jako už kdysi pan Brouček, zacestovat si časem zpátky a zavzpomínat tak na mého největšího psího kamaráda Dinga. Měl jsem ho tak rád, že si dodnes na různých webech volím přezdívku „dingocz“.

     Ačkoliv je obecně známo, že pes dingo je divoký pes australský, náš Dingo byl zaručeně český a navíc šlechtic, což dokazoval jeho rodokmen. Tomu jsem právě říkal psí knížka a ta nás provázela po různých výstavách a soutěžích. Koupili jsme ho na inzerát v chovné stanici paní Homolkové a tato dáma jej pojmenovala „Dingo z Homolkova“. Je třeba dodat, že o jménu psa spolurozhoduje poradce chovu a počáteční písmeno u jeho jména je předem dáno všem štěňatům v tom kterém vrhu. Takže i všichni Dingovi sourozenci měli jména začínající písmenem „D“. Ovšem dodatek „z Homolkova“, který svědčil o jejich modré krvi, již byl improvizací, která mě nadchla. Velmi se mi líbí doba, kdy se význační muži honosili jménem, které tvořilo jméno křestní a místo příjmení pak název jeho sídla, třeba náš milý Jiřík z Poděbrad. Tento hezký zvyk platil i jinde v Evropě, ve Francii to bylo spojeno s předložkou „de“ a týkalo se to i žen, jako např. markýza Madame de Pompadour. Při té příležitosti mě napadá poupravit i jméno jednoho slavného slovenského politika, které se v roce 1968 vyskytlo i na zvacím listu pro sovětskou armádu - na Vasil de Bil´(ak).

     Dingo byl boxer, a proto od pohledu budil respekt. Jenže jako pes hlídací nefungoval, díky své povaze to byl spíš pes vítací. Úplně stačilo, aby se na něj zloděj usmál a řekl „Pojď sem, ty kluku, ty jsi krásnej“ a Dingovi se mohl ukroutit ocásek, jakou měl radost. Vyprávěl mi to kamarád, který k nám přijel, když jsme nebyli doma a Dingo ho neznal. Mimochodem o dvacet let později již v Brloze můj  jiný pes, Bertík, se zase mohl uštěkat, když vítal listonošku. Marně jsem mu říkal „Berto, ty vole, vždyť ona nevěří tomu, že ji vítáš a nechce k nám chodit. A ještě něco měli společného - silný lovecký pud. Když Dingo na cvičišti trénoval „stopu“, nesměla mu zkřížit cestu opravdová stopa zajíce. V tom případě se nám na to vykašlal a a vyrazil po té stopě. Klidně i při závodech. S Bertíkem jsem již na cvičák nechodil, nicméně také nehrozilo, že by se zaběhl a po poli byl „na volno“. Velmi jsem se bavil, když narazil na stopu zajíce a šel po ní ve vysoké trávě nebo jiném vyšším porostu, protože byl malinký a zajíce neviděl. Zajíc z toho ovšem měl stejnou legraci jako já, chvíli schválně kličkoval a pak se postavil na zadní, aby na něj viděl a pobavil se. Něco podobného je i na obrázku č.5 od Eleny Valeriánové z i60, který jsem si dovolil použít.

     Dinga jsme se nebáli nechat  běhat volně, i samotného a bez náhubku, protože by nikomu neublížil. Bydleli jsme v té době na okraji Českého Krumlova, asi 2 km od samoobsluhy. Z té jednou manželce telefonovali, že je Dingo uvnitř, stojí před pokladnou, bere si od lidí z nákupních košíků rohlíky a zapomíná jim poděkovat. Takže Danka musela naložit Liborka do kočárku a vyrazit pro něj, já byl v práci. Navíc měl Dingo i hudební sluch. Zejména na něj působilo, když jsme s manželkou zpívali anebo hráli nějakou melodii dvojhlasně. Okamžitě se k nám přidal a začal hlasitě výt. Ovšem nejvíc se mu líbil kánon, který nás zpívalo víc, když jsme měli společnost - třeba „Červená se line záře“. (Na vysvětlenou: Kánon je vícehlasá píseň, v níž se jednotlivé hlasy neliší v melodii a textu, avšak jsou navzájem časově posunuty).

     Dingo do naší rodiny výborně zapadl také svým smyslem pro humor a nejen to, dokázal se i smát s vyplazeným jazykem. Jednu hezkou historku jsem již vylíčil ve svém článku o jeho aprílovém žertu https://www.i60.cz/clanek/detail/11357/duben-nebo-jenom-april. V dalším svém článku jsem malinko upravil a vylíčil situaci, kdy Dingo oškubal sousedům slepici, ale neublížil jí. Nechal ji běhat nahou po dvoře a mohl se potrhat smíchy. https://www.i60.cz/clanek/detail/14757/aprilove-rady-jedne-slepici-aneb-mame-radi-zvirata . Soused měl ještě husy, ale naštěstí za plotem, což Dingo zaregistroval a nevšímal si jich. To byl, pro změnu, můj problém. Z nějakého důvodu mě (a jenom mě) ty husy neměly rády. Nejhorší byl jeden husák. Vždy, když jsem šel okolo, tak za hlasitých projevů nenávisti běžel k plotu a strčil hlavu skrz drátěné pletivo až na cestu. Nakonec jsem ho umravnil. Řekl jsem mu: „Tak heleď, Gustáve, už toho mám dost. Jestli toho nenecháš, dám ti na ten zvůj zobák gumičku!“ Opravdu se zalekl a potom již syčel jenom za plotem.

     A jak to vůbec všechno s Dingem začalo? Svého času jsme s mojí milou Danuškou žili ve staveništním zařízení u Českého Krumlova, kde jsem byl jako stavbyvedoucí provizorně ubytován v jedné místnosti, ovšem  také „na psí knížku“, abychom si takové soužití ještě před svatbou vyzkoušeli. Předtím mi byl věrným přítelem a společníkem jen kocourek Filip, o čemž dost podrobně vyprávím ve svém dřívějším článku https://www.i60.cz/clanek/detail/14165/mame-radi-zvirata-v-nouzi-poznas-pritele . Aneb: Jak je důležité míti Filipa.

 Když se mi podařilo tajně našetřit na dárek pro moji nastávající, zeptal jsem se jí, jestli by si k narozeninám přála raději kožich, gramorádio anebo čistokrevné štěně, vybrala si bez rozmýšlení štěně a rozjeli jsme pro něj. Byl to vlastně první důkaz o tom, že se k sobě hodíme, a svatba pak byla zanedlouho. Cena štěňátka 2000 Kč byla ve výši mého měsíčního platu a mohl jsem ji ušetřit jen z mimořádných příplatků za přesčasy při objíždění všech mých staveb a služby o víkendech - skládka vagonů apod.Tehdy jsem si ovšem dělal naději, že mi to Dingoušek vrátí, když se nám ho podaří dostat na seznam chovných boxerů a bude mít i nějaké úspěchy na výstavách.

Závěrem ovšem musím konstatovat, že ve výdělečné činnosti se Dingo neosvědčil. Výcviku se s chutí ujala Danka, která k němu velmi přilnula a pravidelně s ním chodila na cvičák, což jsem po ní převzal já, až když se později musela věnovat narozenému Liborkovi. Velkou radost jsme měli, když se Dingo na velké oblastní výstavě stal vítězem třídy mladých a obdržel, kromě medaile, i zápis do rodokmenu a chovné knížky. A tak jednoho dne konečně nastal náš očekávaný den D a já jsem se s ním rozjel za fenkou, které byl poradcem chovu doporučen. Jenže to dopadlo špatně. Bylo to v létě za obrovského vedra, skoro jako jsme zažívali letos. Dingo se té čubičky, která na něj celá natěšená již čekala na zahradě chovatelky, ani nevšiml a pořád jen chodil pít. Až jsem to vzdal a zase jsme odjeli a další doporučení jsme do doby, kdy jsme se museli Dinga vzdát, od poradce nedostali. Osud tomu chtěl, že se mi podařilo získat byt k rekonstrukci v Č. Budějovicích, ale bez možnosti výběhu a u Liborka se objevila alergie na psí srst, takže v bytě s námi být nemohl. Podal jsem si tedy inzerát, že jej daruji „do dobrých rukou“, což se i stalo. A tak mi na Dingouška zůstaly alespoň krásné vzpomínky a to reprodukční selhání jsem mu za zlé nikdy neměl.

Závěrem musím dodat, že když jsem o naší „spanilé jízdě“ vyprávěl kamarádům a zmínil se o tom, jak Dingo v sídle doporučené milenky jenom chlastal, tak jsem si vyslechl nepravdivý výrok „to on je po Tobě“. No jo, bylo to v hospodě u piva. Nicméně bych rád předložil k úvaze samotný fakt, jak je to nespravedlivé, když si, na rozdíl od voříška, čistokrevný pes milenku nemůže vybrat, (ale i naopak u feny), z více chovných jedinců. To přece byla již dávno světem odsouzená praxe s „árijskou rasou“ u nacistů, tak proč u psů setrvává??? Třeba se zrovna Dingovi vůbec nelíbila čubička, kterou mu vybral poradce chovu, a já bych s ním byl klidně vyrazil na námluvy vícekrát. A nebylo by od věci, kdyby se i u fenky sešlo více kandidátů, kteří by o ni soutěžili. Prostě jako v přírodě. Dávám hlasovat. A prosím s úsměvem, přátelé.

Kromě obr. č. 2 a smajlíků pocházejí všechny ostatní z archivu autora.
Obr.1. - Titulní: Vítěz třídy mladých Dingo Farský z Homolkova
Obr.2. Tak kde se touláš, Bertíku. Já se picnu… Autorka Elena Valeriánová i60, s jejím  laskavým svolením
Obr.3. Dingo s bráchou a malá koláž z novin
Obr.4. Dingo s Dankou na cvičáku v Českém Krumlově
Obr.5 Libor a Filip Farský u večerní kávy, aneb Jak je důležité míti Filipa
Obr.6. Největší lásky mého života – Danka a Dingo na samém začátku, blahé paměti