Děkuji všem za milé reakce i názory na článek „Dietní seznámení za milion… ale čeho.“ Ano, vše co píši, je ze života, přesně tak, jak se to stalo. Dokonce se mi při psaní vybavují detaily všeho, a někdy se směji, a někdy bych si nafackoval. To se týkalo hlavně psaní mé knihy, která dokonce vyšla, a ke které jsem byl doslova přemluven.

Hodně lidí mi říkalo, že jsem cvok, protože jdu s kůží na trh, veřejně se svěřuji se svými zážitky, ale myslím si, že kdyby kdokoliv z nás napsal doopravdy svůj život jako takový, tak to by bylo čtení. A vězte, že by to i některým lidem otevřelo oči, našlo jim správný směr i elán do dalšího života. Dokonce jsem dostal i od jedné postarší ženy poděkování, že jsem tak psal, protože prošla zklamáním, rodina se obrátila zády k ní… a byla na hranici rozhodnutí odejít tam, odkud už není návratu. Jen byla zvědavá, jak ten či onen můj zážitek v seznamování dopadne, a při tom si uvědomila, že v tom, co ji potkalo, není sama, dokonce našla sílu se tomu zasmát a postavit se na vlastní nohy. A tak jsem si říkal, pokud to je pravda a to moje čmarykování jí dalo sílu, stálo to za to. Uffff.

Je tu prosba čtenářky z i60, zda by některé články mohla přečíst při sezení v seniorském domě, a má můj plný souhlas. Pokud to vykouzlí úsměv na rtech jiných… budu rád.

No, a pokud jste zvědaví, co jsem občas v tom seznamování zažil, a co to přineslo za poznání, rád vám sem občas něco zveřejním. Jste pro? Takže třebááá jak to vše vzniklo, a co mě dostalo na internet v oblasti seznamování.

 - - -

Když mně bylo… no bylo, dávno tomu jest, žil jsem po rozchodu s protějškem sám. Pořád jsem někde poletoval, chrněl v hotelech na cestách a doma mě stejně čekaly jen čtyři tiché zdi. Nemohl jsem nikomu funět do ucha ze spaní, nemohl nikomu povídat ty své nesmysly a chlapské názory i postřehy, jež jsou prý na zabití. Najednou mně moc chybělo to bafnutí za něžnou ručku, chození s někým za kulturou, na tanečky, no prostě… začal jsem těm párům, co mě na veřejnosti míjely, držely se za ruce a na zastávkách MHD si vroucně ocumlávaly a olizovaly hlavy, tiše závidět. A tak jsem zadal za bojový úkol dne, měsíce...

Chci si najít kamarádku, přítelkyni, milenku. Zkrátka 3v1.

Ha, ale kde? Moc hezky se to řekne, špatně se však hledá. Na ulici se sotva seznámím, v krámě se to koupit nedá a ani ve výprodeji nikde nic. A v MHD? Tak tam tě ženská praští maximálně přes hlavu, že jsi úchyl, nebo že zdržuješ, protože pospíchají, aby v Tescu či Albertu nebo jiných prodejnách nezmeškaly slevy, a ty jim překážíš. Nakonec to vše uzavírá moje zásada, a to: co je v práci a v domě, to není nic pro mě. Mám rád klid a mír. Ale moc bych chtěl, a hned. Nebo bude po mně.

Bloumal jsem městem, okukoval jsem ženský: jo, tahle by šla, tahle ne, tahle asi bude taková, tahle maková… Ale oslovit, to ne. To jsem měl bobky. Teoreticky jsem se cítil jak king, prakticky ve výsledku jsem byl v tomto srabík a měkouš.

Sám nikam totiž moc nechodím. Toulat se po hospodách mě nebaví, co a koho tam najdeš, že? Do života nic, maximálně tak smrad z piva a z cigaret. Teď na sebe něco prásknu, já doposud neochutnal pivo. Fakt, celý život nic. Ani lok. Takže všechna ta hromadná posezení u pivka, vínka – nic moc pro mě. No a na zábavách to chodí v tlupách, tam moc šancí vmísit se není. Znáš to: vrať se do hrobu a neotravuj nás… Při dumání za chůze nad tímto problémem se najednou ozvala rána. Hrklo ve mně – málem jsem k zemi srazil procházejícího chodce.

„Au… promiňte mi,“ špitl jsem. Kouknu, do koho jsem narazil, a on to kámoš.

"Kam čumíš, chlape?“ vyhrkl.

„Ale – do blba. Protože myslím na pěknou hovadinu,“ řekl jsem mu od srdce, neboť to byla svatá pravda pravdoucí.

„Počkej,“ řekl s úsměvem. „Do mě jsi teda nekoukal, to bys mě nesejmul.“ Miluje totiž takový jemný sebekritický humor jako já.

„A na co myslíš, že jedeš jak buldozer?“ Jak je zvídavý panáček, pane. Vyhrkl jsem rychle jedním dechem: „Na baby. Chci babu a nevím kde.“

„Nekecej. Taky už z tý samoty blbneš? Hele, zajdeme si na tmu v hrnku (to byl jeho oblíbený výraz pro kávu) a tam mi to všechno řekneš.“ Už jsme se neviděli hezky dlouho.

Zapluli jsme do kavárny na náměstí, hezky se uvelebili ke stolku a od krásné blonďaté obsluhy, štíhlé slečny, nahoře dost dobře vytuněné, jsme byli plně obslouženi. Sice ne tak, jak by asi chlap chtěl, ale v rámci občerstvení ano.

No, postěžoval jsem si, to se ví – že to je na palici se seznámit, že nikdo nemá na nic čas, že to je běh na dlouhou trať a že, že, že. Zkrátka nespokojený chlap je snad horší než sto rejpavých ublekotaných čertů.

„Tak poraď, no poraď strýci Artuši, co toho má hodně na duši, kde vzít tu pravou,“ a mé oči se do něj zabodly jak šíp vystřelený do terče.

Kamarád se usmál, nadechl se, a upřímně, tak jak jsem ho znal, pravil: „Tak se jukni na internet. Tam je ženských hafo. Určitě si vybereš.

Kdybych já… no ten domácí tvor, co má rohy, dělá bůůů a je on, věděl, kam to vlezu.

Co mě čeká, co já potkám a jak to se mnou zamává. Byl to asi můj největší osudový krok, který jsem kdy udělal. Krok, který mně hodně dal, ale i hodně vzal, bez něho bych nepoznal, kam až může člověk spadnout, ale i koho na té cestě může člověk poznat, zažít, prožít… a vězte, že některé zážitky, prožitky a poznání byly neskutečné. Nevěříte?

Chcete je poznat přes sklo a písmenka?